Náš komentář:     

Jak se dělá PR na náš účet?

Zdržováním podpisu Lisabonské smlouvy se prezident snaží upoutat pozornost světových médií. Zapsat se nejen do českých čítanek, ale (byť jedinou řádkou) i do těch evropských, je hlavním cílem jeho druhého funkčního období. Když už nemůže být prvním v něčem pozitivním, hodlá být alespoň posledním, o kom se bude hodně mluvit. Další chvilka slávy V.K. bude opět zaplacena účtem z naší kapsy, který ale tentokrát bude hodně dlouhý.

Václav Klaus patří od listopadu k nejrafinovanějším manipulátorům české politické scény. Svůj podíl na volební nestabilitě (volební paty, střídání premiérů, pád vlády, odložené volby) by nikdy nepřiznal. Přitom je jeho podíl na politických krizích viditelný.

Účelově pozměněný volební zákon (prosazený V.K. během „opoziční“ smlouvy) už poněkolikáté brání malým stranám vstupu do sněmovny, obírá je o hlasy, omezuje preferenční hlasy voliče a je tak hlavní příčinou vnitropolitické nestability (srovnej s pozitivními dopady poslední změny volebního zákona v Itálii). Podle Klause, však za takové věci může vždy někdo jiný.

Jednou Ústavní soud s nepohodlným rozhodnutím, jindy Evropská Unie s demokratickými postupy.  Pokud se do klaunovské rovnice už nic jiného nehodí, vytáhne V.K. národní zájmy (rozuměj ztrátu suverenity nebo sudetské Němce). A takhle mistrovsky postupuje od krachu svojí vlády v roce 1997. Tehdy si jako vylekaný mocichtivý politik uvědomil, že by nemusel být stále na vrcholu mocenské pyramidy. Proto má jen zášť pro svého nástupce ve vedení strany, který se ve funkci předsedy vlády pro něj stal dvojnásobným soupeřem. Přestože (nebo právě proto) jeho zásluhou sedí na hradě.

Ale zpět k Lisabonské smlouvě.

Pro Klause není těžké najít několik spřízněných senátorů, kteří jsou ochotní „něco“ pro něj  udělat a správně „to“ načasovat, ať už z důvodu názorového spříznění nebo vidiny prospěchu. Zvlášť když V.K. patří k těm politikům, kteří své nejvěrnější odmění. Václav Klaus jen výjimečně kritizuje klesající politickou kulturu. Sám však patří  k těm politickým představitelům, kteří mají na jejím snižování osobní podíl. Svým účelovým chováním často dělá ostudu nejen sobě, ale také svým spoluobčanům, ačkoli ti do výběru prezidenta nezasahují.

Rozklížená sněmovna, nefunkční vláda, machinace při volbě prezidenta a další závažné skutečnosti, pomáhají utužovat systém politikaření V.K. Je jasné, že takový stav není zadarmo a nese svoje shnilé ovoce. Na domácí scéně je tím „výsledkem“ opakující se politická krize, dnes ještě zvýrazněná hospodářskou krizí; v Evropě je to ztráta vlivu České republiky a opakované zesměšnění vlastní pozice.

Kvůli osobní slávě momentálního prezidenta by voliči neměli obětovat svoje perspektivy. Měli by zvolit takovou politickou reprezentaci, která navrhuje zásadně odlišné kandidáty než ty, které si Václav Klaus představuje. Vzhledem k poslední zmanipulované volbě prezidenta je jasné, že tím kýženým trojským koněm V.K je jeho politické dvojče, Miloš Zeman. Činy V.K. by takovou volbou měly zajištěny lepší obraz v historii, protože Zeman je osobou podobného charakteru. Co bychom měli zajištěno my na dalších 10 let si snadno domyslíme.

Děkujeme, ale jděte už oba konečně po dvaceti letech do trvalého politického důchodu a už se k nám nikdy nevracejte.  (lid) 11.10.2009

   
Příležitost proměněná v ostudu

Neomluvitelné  vyslovení nedůvěry vládě uprostřed českého předsednictví Evropské unii je jen špičkou ledovce pomyslné ostudy, kterou naší republice, ale i sobě (politickému stavu) vytvářejí osobní zájmy dlouholetých aktérů (Klaus a Zeman) a ambice nových politických dravců (Paroubek, Bém, Ráth a další). Tyto čistě sobecké zájmy a jejich nízká politická úroveň stojí za většinou trapných akcí, které platíme dvojnásobně - ostudou v zahraničí a penězi z domácího rozpočtu.
Druhé předčasné volby nemusí situaci zlepšit. Už deset let totiž máme nestabilní Klausův volební systém s účelovým přepočítáváním hlasů, k tomu hranici pěti procent hlasů nutných ke vstupu do sněmovny. To celé umocněno  minimální možností použití preferenčních hlasů v kombinaci s mohutným financováním politických stran, které mohou utrácet horentní sumy za reklamní kampaně. Toto velkorysé státní financování posiluje monopol parlamentních stran a umožňuje stavět na volební kandidátky podprůměrné kandidáty a provařené politické zombie.
Monopolizace politické scény, která ostatně byla hlavním záměrem Václava Klause, brání pozitivnímu rozvoji české politiky (spolu s neblahým osobním příkladem mnohých jejích aktérů). Voličův manévrovací prostor je zúžený malým počtem preferenčních hlasů v parlamentních volbách, zákazem konání referend, absencí přímé volby, mohutnou mediální masáží na státní útraty atd.
Cesta ven ze začarovaného kruhu, který političtí egoisti zavedli, není možná bez změny pravidel (volebního zákona) vyvolanou požadavkem voličů na zásadní změnu k lepšímu. K takovému jevu ale dochází jednou za století a my jsme to štěstí měli už před dvaceti lety. Šance že by se něco zásadního změnilo, je hodně malá.  27.04.2009 (lid)
 

Česká krakatice prosperuje

Karta se obrátila. Zatímco předseda opozice označil Kubiceho zprávu po volbách za příčinu svojí volební porážky, dnes chce odtajnit spis Krakatice, tedy podobně výbušný materiál a odposlechy, jejichž útržky odvysílala média. Do třetice máme před očima divadlo se soudním rozhodnutím o justiční mafii. Do čtveřice lidovec Kalousek posvětil hazard přes internet. Ministerstvo vnitra prodává nemovitosti s firmou syna pana Kočky, bývalého Paroubkova přítele, dnes asi přítele Ivana Langra.
Projděte se někdy po svém městě, čtvrti nebo ulici a  spočítejte si, jestli v místě máte více lékáren či heren. Zatímco detektivové vyšetřující mafiány a defraudace státních peněz jsou nejen vyhození, ale bojí se o sebe, mnozí politici bez ohledu na stranu ve které se nacházejí, vesele s mafiány obchodují. Že se do takového businessu lehce vstoupí, ale nejde z něj bez úhony vystoupit, je snad všem jasné. Stačí se podívat na problémy v Mexiku a uvidíme názorně, kam až lze s takovou praxí dojít. (lid) 12.3.2009   
 

Reformy v časech globální krize

Krize dorazila do Česka a s plnou silou začíná řádit. Vše se mění ještě rychleji a stejně rychle zastarají i politické komentáře. Před půl rokem se ještě zdálo, že hlubší rychlé reformy jsou to, co nejvíc potřebujeme, ale už to není pravdivé. V časech krize je potřebné spíš operativně hasit vznikající problémy, postupovat koordinovaně doma i zahraničí (viz extempore V.Klause) , méně se hašteřit v domácím rybníku a místo toho vymýšlet řešení neznámých problémů.
Česká vláda je slabá a už toho s dalšími reformami beztak mnoho nestihne. Rok a kousek do voleb a mezitím ještě volby do evropského parlamentu. Jakmile skončí naše předsednictví, bude každý v koalici hrát ještě více sám za sebe, o politické opozici ani nemluvě.Doufejme jen, že hospodářská situace v té době nebude dramaticky horší, než je v současné době. (lid) 12.3.2009 

Deset let v NATO

Václav Havel výstižně odpověděl na otázku Českého rozhlasu, kde bude NATO za deset let. Podle jeho slov je aliance definována hodnotově a geograficky, a měla by mít jasné hranice. Do budoucna by bylo dobré, kdyby skončila diktatura v Bělorusku i  zmatek na Ukrajině a tyto země byly členy aliance, kdyby aliance měla dobré partnerské vztahy se všemi dalšími částmi světa,  kdyby vznikl eventuálně nový bezpečnostní útvar za Kavkazem, kde by byla Arménie, Gruzie, Ázerbájdžán a tyto země by si vzájemně garantovaly svojí nezávislost. Bylo by hezké, kdyby aliance nemusela použít síly, ale to se podle jeho slov pravděpodobně nestane... 

V této souvislosti připomínáme dvacáté výročí odchodu sovětských vojsk z Afganistanu.   (lid) 12.3.2009

Skutečné reformy potřebujeme. Udělá je tato vláda?

Úvodem
Pokud se chceme bavit o reformách, nejdříve je nutné definovat, co je Reforma, a co jen politické triky. Hlubokých reforem bylo v naší historii několik. Rozsáhlá přeměna Josefínská prodloužila život monarchii, republikánské reformy 1918 zavedly demokracii. Listopad 1989 ukončil šílený komunistický experiment.
Tato poslední změna přinesla svobodu, obnovila demokratický pluralitní systém dělby moci, nastolila rovnost před zákonem. To základní jsme tedy měli na začátku. Od té doby máme dojem, že už není témat pro tak zásadní reformy.
Dlouho sice mluvíme o reformě zdravotnictví, sociální a podobně, ale v praxi spíš uskutečňujeme změny vyvolané střídáním vlád levice s pravicí. Stejně to vypadá s reformami v politické oblasti. Kulhavý volební systém a prvky přímé demokracie (referendum, volba prezidenta).

Existuje-li dnes nějaká potřeba hlubších reforem, které bychom měli ve vlastním zájmu udělat?
Svět se mění stále rychlejším tempem. Postupující provázanost (chcete-li globalizace) způsobuje tlak na přijímání reforem v mnoha směrech. Co stačilo včera, dnes už nefunguje.
V hospodářské oblasti jsme před deseti lety zavedli programy na podporu zahraničních investic. Dnes tuž tento program nestačí rychlým změnám (rostou mzdové náklady, posilující kurz koruny). Proto je aktuální otázka rychlosti přijetí Eura nebo stupně evropské integrace. Proto se účastníme jednání o liberalizaci světového obchodu, i když se jedná o souboj gigantů.
Nepříznivý demografický vývoj nutí evropské vlády ke změnám sociálního systému. Tento problém je propojený s rostoucí masovou migrací. Proto vstoupila Česká republika do společného hraničního prostoru 24 evropských zemí.
Vědeckotechnický pokrok v oblasti medicíny přináší stále lepší, nákladnější metody léčení. Jejich objeveny jsou jistě skvělou nadějí pro nemocné, ale neznamenají automatickou dostupnost moderních metod pro všechny. Čím hůře je zdravotní péče zorganizovaná, tím méně se tyto kladné změny projeví. Na tento vývoj mají reagovat reformy zdravotního systému. V našem případě jsou často prováděny bez definice cíle, a tak se stávají buď nekončícími administrativními zásahy nebo přetahováním vlády s opozicí.
K podobně dynamickým změnám dochází v oblasti životního prostředí. Příkladem uplynulých desetiletí bylo vytvoření ozónové díry. Nově to jsou dopady globálního oteplování.

Závěrem
Z uvedených příkladů vyplývá nejen to, že reformy se mají provádět průběžně (nejen při střídání levice s pravicí). Musí se provádět řádně v co nejširší shodě, aby je nemusela další vláda hned rušit. Pokud nejsou reformy prováděné vůbec nebo špatně, přichází stagnace, nespokojenost chaos (války nebo revoluce). Tak zle v Česku není. Trochu nám hrozí "jen" ta stagnace.  (lid) 23.8.2008

Občan Havel

Mimořádný dokument Pavla Kouteckého Občan Havel stojí za to vidět v kině. Film nezvykle otevřeně nahlíží do prezidentské kuchyně, a určitě by nemohl vzniknout, kdyby hlavní protagonista nenechal filmařům volné ruce.
To je ostatně jedna z charakterových i charakteristických vlastností Václava Havla (jednat otevřeně), pro kterou byl obdivován v celém svobodném světě. Film je hojně navštěvován a tak zřejmě přispěl k oživení zájmu médií o názory bývalého prezidenta. Tomu se tak občas daří připomínat české veřejnosti zásady naší demokracie.
Důraz na dodržování lidských práv se stal již od počátku součástí české zahraniční politiky. Není divu, že Václav Havel nedávno odsoudil násilné potlačení protestů v Tibetu (stejně jako to předtím udělal při událostech v Barmě) a nastartoval diskusi před čínskou olympiádou, nejen v naší veřejnosti, ale také u sportovních přestavitelů a zúčastněných sportovců.
Václav Havel se po celý život nebál zaujímat jasné postoje k ožehavým politickým otázkám. Činil tak vždy nekonvenčním a lehce provokativním způsobem, který nemá vést posluchače ke kontroverzním sporům, ale má je přimět k hlubšímu uvažování. Havel jako by pokračoval v duchu Masarykovy teze – „rozčilení není program“. Přestože často nahlíží věci s humorem, vždy je má hluboce promyšlené.
Kouteckého dokument zpracovává poměrně dlouhé časové období a tak je možné vidět výsledky prezidentova úsilí v zahraniční politice. Vstup České republiky do Severoatlantické aliance, dokončení příprav ke vstupu do Evropské unie. Pokud se budete zamýšlet nad základními principy, které Václav Havel do české politiky přinesl, dojdete dost možná k závěru, že od dob Masaryka, jsme srovnatelného státníka neměli. Mít dvě takové významné osobnosti během jednoho století je pro nás velkým přínosem.
Václav Havel se nadále vyjadřuje k problémům dnešní doby. Nabádá opakovaně k prohlubování skutečné demokracie, která vyrůstá zdola, jako potřeba z celé společnosti, nabádá k udržování charakterově pevného postoje v zásadních politických otázkách.
Pokud jste film Občan Havel ještě neviděli, běžte se na něj podívat. Alespoň zase jednou uvidíte, že politika se dá dělat i lépe, než nám to dnes a denně předvádí nejeden politický trpaslík.  (lid) 30.3.2008 

Prohřešky Václava Klause

(aneb proč nám nemuselo vadit, kdyby nebyl podruhé prezidentem)

Politické chyby
1) Velkou chybou v začátcích prezidentování Václava Klause byla urážka velvyslance amerického prezidenta Bushe, kvůli nemístnému poučování Američanů o válce v Iráku , které mělo za následek ochlazení vzájemných vztahů a několikaleté oddálení první oficiální návštěvy českého prezidenta v USA.
2) Otálení při jmenování soudců Ústavního soudu, které znamenalo roční vážné narušení práce této instituce (například vyřizování odvolání občanů k Ústavnímu soudu). Také výběr mnoha prezidentských kandidátů, které Senát zamítnul (často z důvodu jejich podivné minulosti před rokem 1989).
3) Manipulace s pověřením k sestavení vlády po vyrovnaných volbách (100:100) a opětovné pověření předsedy Topolánka, po jeho neúspěšném pokusu o sestavení vlády. Vlády, která několik měsíců vládla bez důvěry poslanecké sněmovny.

Morální deficit
1) Prezident Klaus se nevyjádřil k žádné politické aféře typu podezření z korupce předsedy Čunka, podezřele získaných milionů expremiéra Grosse, Kubiceho zprávě a jeho odstranění z funkce šéfa protikorupční policie, korupci v armádě, jejíž je nejvyšším velitelem atd.
2) Návrh na církevní restituce ve výši stamiliard učiněný lidovcům v předvečer volby, je učebnicovým příkladem politické korupce, i přestože s vracením majetku ukradeného v období komunistické zvůle, lze jistě principiálně souhlasit.
3) Jmenováním jen těch mladých soudců, kteří proti prezidentovu rozhodnutí neprotestovali a ostatní nejmenovat, je příkladem zneužití pravomoci.

Politické působení
Chování Václava Klause v tomto směru nijak nevybočuje z jeho předešlého působení ve vysokých státních funkcích. Dodnes české veřejnosti dluží vysvětlení černého konta ODS, má hlavní podíl na hořkých plodech opoziční smlouvy (způsob vymáhání ruského dluhu, nástup korupce typu Srba a spol.). Jeho úsilí o změnu volebního zákona ve prospěch velkých stran, pomohlo vytvořit patovou volební situaci. Svévolný výklad Ústavy a prezidentských pravomocí silně narušuje dosud nevyzrálý demokratický systém.  14.2.2008 (lid)

Slovinské předsednictví a Kosovo
Ze skupiny deseti zemí, které hromadně vstoupily do EU v roce 2004, je Slovinsko první předsednickou zemí. Slovinci, kteří mají vlastní specifické zkušenosti s ročním střídáním ve vedení země v bývalé Jugoslávské federaci, nastupují. Čeká je (kromě standardní evropské agendy) jeden zvláštní úkol. Kosovo.
Jednání o budoucnosti Kosova zrozkotala a nyní se s napětím očekává další běh událostí. Kompromis není k nalezení, i kdyby ho hledal samotný král Šalamoun. Ten měl kdysi rozhodnout při dvou matek. Obě tvrdily, že narozené dítě, je jejich, a chtěly určit, komu patří. Král navrhnul dítě rozpůlit a každé matce dát polovinu dítěte. Teprve v té chvíli se pravá matka zřekla dítěte a tak pravda vyšla najevo. Měli by tedy, Albánci a Srbové, každý dostat půlku Kosova? Tak "jednoduché" to asi nebude.
K vyhlášení nezávislosti se stavějí jinak Američané, Rusové i jednotlivé Evropské země. Kosovo je srbské území. A hlavně - po občanské válce zmizely veškeré racionální argumenty a ochota ke kompromisní dohodě. Situace na Balkáně je velkou zkouškou slovinského předsednictví. Ostatní evropské země by měly Slovincům pomoci nalézt politické řešení. 6.1.2008 (lid)

Humor:   Známá pražská chobotnice zmutovala

Původně velmi střídmý návrh Jana Kaplického, který jako první začal obdivovat Václav Klaus a po něm překvapivě celá ODS, zmutoval. Došlo k tomu zdánlivě nevysvětlitelným způsobem. Po té co se ředitel knihovny Ježek sešel se známým lobbystou Janouškem, který doporučil zdojnásobit rozpočet a použít výhradně pražské stavební firmy, celá příprava se urychlila.
Jediný problém nastal s tím, jak proinvestovat v tak krátkém čase tak velké peníze. Proto musel být vzpurný architekt přitlačen ke zdi. Českému hrubiánství ale unikl s typickým suchým anglickým humorem (kterým načichl dlouhodobým pobytem na ostrovech) a použil svůj již vypracovaný návrh mrakodrapu pro Londýn. Protože se jedná o stavbu s malou spotřebou energie, líbí se i zeleným. Stavbě tedy už nic nebrání, protože Klub Za starou Prahu byl okamžitě rozpuštěn jako protistátní organizace.
Ve spodní části knihovny bude na návrh primátora Béma umístěna kancelář Výboru pro přípravu olympijských her v Praze. Tím se sníží o sto tisíc korun náklady na přípravu olympiády a to vezme vítr z plachet všem pochybovačům o jejich výdělečnosti.

Co by tomu řekl bývalý ministr kultury Pavel Tigrid?

Tak jsme zase bohatší o čtyři nové komise. Jednu politickou a tři odborné. Budou se dva měsíce scházet, aby posoudily stavbu Národní knihovny na Letné. Proč vznikly tak náhle a proč jednají neveřejně o veřejných věcech? Prý proto, aby měly klid na práci.

Po klidu na práci se volá pokaždé, když je třeba někoho nedemokraticky vyloučit z nastolené diskuse - tu veřejnost, tu novináře. Po klidu volali kdysi  komunističtí samovládci, když je v jejich „práci“ rušily protisocialistické živly. V mrtvolném tichu posrpnové normalizace nechali stavět svoje ošklivé okresní a krajské budovy. Ty jsou dodnes němým svědkem jejich nevkusu a symbolem tehdejší totalitní moci.
Autor vítězného návrhu knihovny Jan Kaplický, léta zvyklý na západní způsob uvažování a demokratického jednání,  zpočátku ani nepochopil narůstání politického tlaku. Dovolil si kritizoval jednání mocného primátora Béma a zastupitelů ODS. Jejich pokus o zastavení stavby přirovnal k praktikám minulého režimu, který svévolně rozhodoval o tom, co se postaví a co stát nebude. Architekt popsal problém v přímé zkratce.
Mnozí městští zastupitelé si opravdu myslí, že výsledek mezinárodní soutěže je pro ně nezávazný (přemístění knihovny), že se nemusí řídit územním plánem (který přesahuje jejich funkční období), že mohou negovat svoje předcházející rozhodnutí (o prodeji pozemků), že nejsou za nic odpovědní (vynaložené náklady).
Pražští politici by neměli hodnotit architektonické návrhy, ale vykonávat svojí práci. Tak například – řádně spravovat městský majetek, snižovat kriminalitu, zlepšovat dopravní situaci nebo životní prostředí, postihovat nepoctivé taxikáře, regulovat zastavárny a herny, starat se o problém drogové závislosti a bezdomovectví, pomáhat řešit situaci starých lidí ...  To je ta práce, kterou od zastupitelů potřebujeme. Posuzování architektonických návrhů mezi ně nepatří.
To co nám však kolem nové knihovny skutečně chybí, je kultivovaná, veřejná diskuse a   demokratické jednání veřejných zástupců, kteří uznávají dělbu moci. V kompetenci knihovny je žádat o novou budovu, mezinárodní komise hodnotí předložené návrhy, vláda schvaluje stavbu a financování. V kompetenci Prahy je nabídnout za slušnou cenu vhodné pozemky.

Pánové, k tak jednoduchému postupu žádné komise, notabene tajné, není potřeba. 30.10.2007 (lid)

[Napsáno u příležitosti nedožitých devadesátých narozenin Pavla Tigrida; volně na motivy jeho článku „Komise na hlídání komise“ uveřejněného 29.4.1993]

Naše komentáře:     Kdo obhajuje zájmy naší země?

Český stát si chystá obhajobu regulace nájemného u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Slovy českého ministra spravedlnosti - jde nám přece hlavně o to, obhájit zájmy naší země. Jaké to jsou zájmy? A co je to za tisíce drzých buřičů, kteří do ciziny žalují na vlastní zemi?
Jsou to majitelé domů, kterým došla s českým státem trpělivost. Jsou to jeho vlastní občané, kteří po čtyřech desetiletích dostali zabavené domy zpět plně obsazené nájemníky, jsou to podílníci, kteří zaplatili za byty svých sousedů, kteří je nekoupili  v městské privatizaci …  Mnoho let po revoluci už tito lidé čekají, kdy budou moc se svým majetkem svobodně naložit. Nemohou určovat nájem ani vypovědět nechtěné nájemníky, někdy dokonce nemohou sami ve svých domech bydlet. Stát jim nedal žádnou možnost, jak situaci řešit. Deklarace svobodného práva na soukromý majetek jakoby v případě komunistických nájemních smluv přestávala neplatila.
Tak jako v mnoha jiných očividných nespravedlnostech z totalitní éry platí, že dovolat se spravedlnosti není v českých poměrech vůbec lehké. Přestože spor skončil už několikrát u Ústavního soudu a ten regulaci zrušil (protože byla v očividném rozporu ústavou)  není  to nic platné. Proto se tisíce majitelů zorganizovali k zoufalému činu a rozhodli se podat hromadnou žalobu. Ministerstvo spravedlnosti připravuje obhajobu státu, který nedodržuje vlastní ústavu.    celý článek

Prázdninová inspirace

Čím dál více z nás jezdí v létě do ciziny a tak máme možnost častěji srovnávat naše poměry s ostatními evropskými zeměmi. Letos v létě jsem navštívil Řecko a Itálii. Na Krétě mě překvapilo hned několik věcí. Nečekaný výpadek proudu, který je prý častý, kvůli rostoucímu používání klimatizací (zatímco ohřev vody mají Řekové solární) a nebezpečné chování místních řidičů. Jsou to ti nejhorší v Evropské Unii (Češi mají nepěkné šesté místo). V boji proti silničním kaskadérům nepomáhají ani vysoké pokuty (sedm set euro za malé požití alkoholu, tři roky vězení za větší množství) . Přesto je prý lepší v neděli nechat v Řecku auto v garáži.
Také mě překvapilo, jak si Řekové ztěžují, že jsou chudší kvůli pořádání olympiády. Asi na tom něco bude. Místo plánovaných čtyř miliard euro, je stála dvojnásobek. Budiž to mementem  pro pražského primátora Béma, který nás klamně ujišťuje o výdělečnosti té pražské …
V Itálii nás zaskočilo několik dní deštivého počasí, jaké za posledních deset let, co tam jezdíme, nepamatuji. Nebudu to svádět na globální oteplování. Bylo by to nepodložené konstatování. Vzal jsem ten rozmar přírody s humorem. Ještě více mě ale zaujala další věc. Brzy po přejezdu hranice jsem si uvědomil, že podél silnic nikde nejsou reklamy - a v Rakousku jsou navíc u dálnic častá varování v podobě černých tabulí s bílým křížem uprostřed. To mě připomnělo nepochopitelné  rozhodnutí českého ministra dopravy, ukončit nápaditou kampaň nabádající k upoutání dětí bezpečnostním pásem. Prý má pan ministr pochybnosti o její účinnosti!?
Tak mě napadá, jestli v některých věcech nejdeme opačným směrem (vstříc zbytečným chybám, na které už dávno jinde přišli). Těším se proto na dobu, kdy zmizí u silnic nebezpečně rozptylující reklama, a kdy si náklady na olympiádu, budou platit ty politické strany, které spolu s některými stavebními podnikateli, na ní chtějí vydělat. Celá ta legrace nás totiž může přijít na 500 miliard, o mrtvých na českých silnicích ani nemluvě (lid) 6.9.2007

Nedošetřené podezření 

Místopředseda vlády a předseda koaliční vládní strany, který už několik měsíců čelí vyšetřování z podezření spáchání trestného činu korupce, byl za pomoci nejvyšší státní zástupkyně,  vytažen z horké kaše. Výměna nepohodlného státního zástupce způsobila za pět minut dvanáct zázračný obrat ve zpolitizované kauze.
Kde jsou ty doby, kdy si státní zástupkyně Benešová dovolila překážet ministrovi  spravedlnosti Němcovi při vydávání katarského prince. Stálo jí to funkci. Nově jmenovaná státní zástupkyně si tak raději jistí svojí židli i za cenu očividné ostudy.
Namísto vyšetřování viníků, jsou následně hledány důvody, jak potrestat vyšetřovatele. 
Kde jsou ty doby, kdy se prezident Havel snažil zabránit reorganizaci (rozuměj rozpuštění)  elitních policejních jednotek, pracujících na vyšetřování nejzávažnějších případů spojených s korupcí nebo s politickým pozadím. Ani angažmá prezidenta policistům nepomohlo a dílo zkázy bylo provedeno. Alespoň byl ale učiněn pokus svévolnému zacházení vládní moci zabránit.
Většina případů s politickou souvislostí zůstává dlouhodobě nedořešena. Zůstává ale úplně nepotrestaná? Již zmíněný předseda Unie svobody Němec se zapsal do historie tím, že během svého nepovedeného ministrování přivedl svoji stranu k volebnímu debaklu. Strana úplně zmizela ze scény.
Může se něco podobného přihodit předsedovi lidovců Čunkovi? Byl přece sotva před pár měsíci zvolen s úmyslem, aby straně pozvedl preference výrazně nad pět procent. A místo toho způsobil spolustraníkům největší skandál v polistopadovém období. Bude vysvětlení o nepotřebnosti šetření případu podezření z korupce voličovi stačit? A co budou dělat policisté, kteří špatně odhadli prázdné proklamace nové vládní koalice o nové lepší formě vládnutí. Teď už asi chápou, že to bylo jen staré dobré divadýlko pro veřejnost a ne vážně míněná změna. Místo povýšení vyhazov. Zato ti. co zametli kauzu pod koberec, mají slibnou budoucnost. Za krátko budou odměněni a povýšeni, jak už se to v minulosti několikrát stalo (pokud mezitím sami neprovedou nějaký skandál, nebo se do něčeho nenamočí). S takovými postupy se samozřejmě nikdy rozbujelá korupce politických špiček nesníží. Trestat šikovné a poctivé (a zároveň odměňovat lumpárny) neznamená nic menšího, než se na šetřených nekalostech podílet. Vlastně je spolupáchat a podporovat. Třeba si to volič bude pamatovat. (lid) 12.8.2007

Evropští imigranti a jiné souvislosti

Nedávné volání jihoevropských zemí, aby se celá Evropská unie začala zabývat imigračním náporem ze severní Afriky, připomnělo vážný problém. Návrhy, abychom  v EU imigranty rozesílali do všech zemí rovnoměrně podle jakéhosi klíče, jsou stejně naivní, jako neochota finančně přispět jižním zemím na lepší ostrahu mořské hranice. K volání o pomoc ze španělských Kanárských ostrovů nově přibyla Malta. Obecně vzato, všechna evropská území dosažitelná v plavidlech ze severní Afriky, mohou být cílem statisíců ekonomických a politických imigrantů. K imigračním vlnám z bývalých evropských kolonií se tak přidává další proud.
Opačným pólem starostí s imigranty je problém stárnutí evropského obyvatelstva. Některé vlády se snaží vymýšlet programy na zvýšení porodnosti, ale výsledky jsou slabé. Zatímco za pokles porodnosti ovlivňuje bohatství, imigraci dává do pohybu chudoba. Vlády a jejich úředníci často jen předstírají, že problém řeší. Ve skutečnosti je jen  maskují a umně odkládají. Čím déle je odkládají, tím se tyto problémy stávají obtížněji zvládnutelné.
Stačí se podívat na české příklady. Důchodová reforma je v nedohlednu. Podpora matkám? - míst ve školkách stále méně, poloviční úvazky nenabízí ani státní správa. Udělování azylu? - korupce kombinovaná se skrytou obstrukcí. Možnost jít pracovat do sousedních zemí pořád není. Populární společné zdanění manželů (které jako jedno z mála státních opatření rodiny opravdu použili) se bude rušit! To jsou jen některé z věcí, které jsou jinak, než mají být.
Problémy imigrace a stárnutí obyvatelstva samozřejmě nejsou jednoduché a nemají se řešit formou sociálního inženýrství. Budou ale mnohem horší, pokud je budeme ignorovat. Stále platí klasická Masarykova úvaha o řešení problémů za pomoci každodenní mravenčí práce. Nejde jen donekonečna zvyšovat produktivitu daňových poplatníků, musí se pohnout i masa politiků s úředníky, kteří o těchto problémech rozhodují.   (lid) 24.6.2007

Potíže s radary
Umístění amerického radaru rozděluje české veřejné mínění jako málokterá politická otázka. Diskuse se vedou všude, i když málokdo si troufne říci, že problému rozumí. Debaty mi připomínají situaci po našem vstupu do NATO, kdy se hned v prvním měsíci našeho členství rozhodovala česká vláda, jestli má souhlasit s vojenským zásahem v Jugoslávii. Polovina obyvatel tehdy souhlasila, polovina zásah odmítla.
Pokud jde o americký radar, nemáme v tom jasno. A asi ještě nějakou dobu mít nebudeme. Mám ale nepříjemný dojem, že nemáme jasno ani o radarech českých (systém Tamara). Nejsou sice protiraketové, „jen“ protiletadlové, zato je naši zbrojaři nabízejí do zemí jako je Čína. Tohle nikomu nevadí? To až naši spojenci nám musí důrazně připomínat, že se to nedělá.
Naši diskusi o radaru vedeme v podivné atmosféře. Političtí přívrženci Ameriky nás hloupě straší povinnou vojenskou službou (jako by pěšáci měli možnost zastavit letící jaderné střely), opačná část politického spektra nám radí, nedráždit ruského medvěda (jako by si mysleli, že si už nikdo z nás nepamatuje sovětskou okupaci).
Jasná přitom není spousta věcí. Mě například zajímá, nad kterým územím bude sestřelena nepřátelská jaderná střela (a kdo o tom bude rozhodovat), jaká rizika jsou spojená s tím, že radar mít budeme (nebo ho mít nebudeme - tedy obě varianty), kolik takový systém stojí (abych věděl, nakolik je to obchod, a nakolik nutná obrana), jak dlouho se bude systém používat a jak se bude smlouva prodlužovat?
Bez odpovědi na takové elementární otázky, nemá smysl účastnit se diskuse, ani uvažovat o tom, jestli dáme s umístění radaru svůj souhlas.   (lid) 3.6.2007

Děravá paměť národa.
(o vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů)

V úvodu chci říci, že patřím k těm, kteří podporují odkrývání  špinavých komunistických praktik užívaných před i po roce 1989. K návrhu vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů mám několik připomínek.
Když navrhovatelé museli udělat ústupek levicové polovině parlamentu a sloučit zkoumání komunistické totality s nacistickou (jsou si skutečně podobné), potom není jasné, proč je vynecháno období 1945 – 1948, kdy komunistické vedení horečně připravovalo podmínky  komunistického puče!? Toto období je při vzniku totalitního režimu to nejdůležitější. Pokud si někdo myslí, že jsme po válce žili ve svobodné společnosti a proč je tedy předmětem zkoumání období 1938-1939, ale ne 1945-1948?   
Výběr období svědčí o neustávající snaze příznivců komunistické totality překrucovat  skutečnosti. Pokud vynecháme období 1945-1948, jak se dozvíme o sovětském záboru uranových ložisek v září 1945, o zatýkání ruských předválečných emigrantů KGB sovětské vojenské zóně, o eliminaci českých politických odpůrců Benešovými dekrety, o referendu inscenovaném KGB v Zakarpatské Ukrajině, o pozadí odmítnutí Marshallova plánu 1947 , o procesu poválečné infiltrace bezpečnostních a zpravodajských složek, o způsobu infiltrace armády a odstranění válečných hrdinů, o účelu rychlého přijetí prezidentských znárodňovacích dekretů, o geopolitických souvislostech s urychleným odsunem Němců a Maďarů, o tajném členství v komunistické straně (Ludvíka Svoboda), o způsobech využití zabavených nacistických archivů pro pozdější verbování do řad StB a KGB, o vraždě Jana Masaryka …
Navrhované období zcela opomíjí i další důležitou část následující bezprostředně po roce 1989. Jakoby listopadem okamžitě skončila totalitní éra. Copak nás nezajímá, jak a kdo organizoval skartace tajných materiálů, kteří agenti zastávali důležité státní funkce v polistopadovém období, které tajné dokumenty byly po listopadu odvezeny do zahraničí, kdo a na co využil valutová konta shromažďovaná komunistickými funkcionáři, komu se prodával (a prodává) státní majetek za zlomek ceny?
Pokud jde o navrhované období bez poválečného období, i zde se nachází dostatek neosvětlených událostí. Skutečné důvody ukončení příprav československo-polské spolupráce v roce 1941, dopady podpisu smlouvy o československo-sovětské spolupráci 1943 (s dvacetiletou délkou trvání do r.1963), Stalinova snaha o likvidaci československé armády v bitvě o Dukelský průsmyk, sovětská snaha o ovládnutí jediných tehdy známých zásob uranu v sovětské válečné zóně, verbování vojáků na východě do řad KGB a mnoho dalších událostí.

Co říci závěrem?
Navrhované období není pro historické bádání závazné. Historiky zajímají události v souvislostech (co předcházelo, a co následovalo). Archivní materiály by sice měly být kompletní, tedy včetně období 1945-1948.  K osvětlení československé totalitní minulosti budou ale potřebné informace z doposud uzavřených sovětských archivů. Inspirací může být předání sovětských archivních materiálů o srpnu 1968 prezidentem Jelcinem při jeho státní návštěvě. Historické bádání by nemělo omezit jen na stanovené období,  ale zabývat se spojením minulosti se současností. Hlavní objem práce badatelů musí být realizován studiem fungování komunistické totality. O tom, že lepší podmínky pro zkoumání minulosti přinesou churavé postkomunistické společností prospěch, není ale pochyb.  (lid) 8.5.2007

Padesát let evropské integrace

Nedávné padesáté výročí zahájení evropské integrace a šedesáti let od konce druhé světové války Evropanům připomnělo, jak moc se jejich kontinent změnil v posledním půlstoletí. Česká republika, stejně jako dalších devět bývalých kandidátských zemí, je plnohodnotným členem EU teprve dva roky, ale už od roku 1989 má svobodný přístup k informacím a může se procesu hledání evropské spolupráce účastnit.
V části české veřejnosti panuje představa, že se EU zabývá nepodstatnými a nudnými záležitostmi, jako jsou evropské směrnice (jak má co vypadat), diskusemi o evropské ústavě (jakýsi bláznivý dokument). Ve skutečnosti je ve hře mnohem více – problémy imigrace, terorismu, globální konkurence, stárnutí populace, ochrany životního prostředí atd. V těchto problematických otázkách by se měli orientovat jak občané, tak politici.
Jejich názory na podobu evropské integrace je rozpolcené. Zato ve věci ochrany hranic  (řešení problému imigrace) se vláda rozhodla rychle (vstupem do Schengenského hraničního prostoru v r. 2008) a naopak liknavě řeší otázky užší ekonomické spolupráce (přijetí eura mezi posledními v r. 2012). Jsou to ty správné priority? To se nám bohužel naši evropští poslanci i místní politici opravdu nesnaží vysvětlit (osobně si myslím, že tyto dvě priority, by měly mít opačné pořadí).
České republiky, jako každé členské země, se nějakým způsobem dotkne téměř každé pozitivní i negativní rozhodnutí Evropské unie. Není tedy lhostejné, jakým způsobem je Evropa řízena, jakým způsobem je chráněna, jaké má perspektivy a plány. V devadesátých letech se zdálo, že stačí evropský prostor jednoduše rozšiřovat a tímto „pohodlným“ způsobem hájit myšlenky evropské svobody, demokracie a prosperity.
Po jedenáctém září se ale objevily nové bezpečnostní hrozby, které se od skončení studené války skrývaly pod povrchem. Nejlépe tento problém ilustruje nejasný názor  k řešení protiraketové obrany, válce v Iráku, nebo dřívější postoje k řešení etnických konfliktů Balkáně.
V roce 2009 máme první velkou příležitost navrhnout plány Evropské unie a řídit jí jako předsednická země. Základní tematika našeho příspěvku k řešení evropských otázek se pomalu rýsuje. Také se už ukazuje, jakým způsobem (jak jednotně) jsou Češi schopni (ochotni)  pracovat na velkých tématech – evropské ústavě, bezpečnosti, dělbě kompetencí, hospodářské spolupráci atd. Kritizovat je poměrně snadné, těžší je něco vymyslet, prosadit a úspěšně zavést do praxe.   (lid) 20.4.2007

Nedostatek kandidátů na prezidenta?
Politické strany začínají po lopotném sestavení vlády ožívat novým tématem volby prezidenta. Podle dosavadní politické diskuse, zveřejněných průzkumů mínění občanů a navrhovaných jmen to vypadá, že snad Česká republika trpí nedostatkem vhodných kandidátů. Myslím si, že to tak není.
Politická reprezentace a zvláště volitelé prezidenta (parlament a senát) spíše trpí přemírou politického taktizování a kupčení s touto významnou funkcí, namísto aby se zabývali seriózním rozborem požadavků, kladených na osobnost hlavy státu, zamýšleli se nad způsobem jeho volby a potřebou  příkladné osobnosti v postkomunistické společnosti. 

Jaký má být prezidentský kandidát?
Prezident musí být morální autoritou v každém přechodném období. Platilo to po obnovení samostatnosti Československa a platí to i dnes v polistopadovém období přechodu z totalitní společnosti k demokracii. Navržený kandidát/kandidátka by vzhledem k požadavku mravního příkladu, rozhodně neměl být zapleten s komunistickým režimem, ani by neměl jeho praktiky zlehčovat nebo omlouvat. Prezident podle lepší části naší tradice musí být osobním příkladem a prosazovat dodržování demokratických principů nejen ve sféře svých bezprostředních pravomocí.  pokračování

Jde o víc, než jen o "pouhé" členství v KSČ, milicích či StB?
Zveřejnění podrobností o letité spolupráci Josefa Tošovského (bývalého ministerského  předsedy a letitého šéfa České národní banky) s StB, mnohé překvapilo. Stačilo k tomu relativně málo – pověřit vedením archivu ministerstva vnitra (namísto osmi estébáků) Pavla Žáčka - bývalé studentského vůdce, později šéfredaktora nezávislých Studentských listů, které se už v prvních měsících po listopadu 89 snažily zveřejňovat jména a fotografie důstojníků StB. Vypadá to nadějně. Konečně namísto herců, zpěváků a jiných nebohých osobností, které StB často pro jejich postoje nebo známé jméno vydírala a nutila ke spolupráci, půjde o větší ryby. Namísto spolupracovníků uvidíme pracovníky.
Ale vraťme se ještě k panu Tošovskému. Skutečně jeho spolupráce s Stb či členství v Lidových milicích bylo nicotnou historickou záležitostí?  Pan Tošovský je jako dlouholetý šéf centrální banky například manažersky odpovědný za „fungování“ bankovního dozoru. Nedávno bylo představiteli ČNB oficiálně potvrzeno 300 miliard ztrát ve zkrachovalých bankách z první poloviny devadesátých let. Dodnes se 200 tisíc klientů nedočkalo vrácení svých vkladů v těchto bankách … to je přece také výsledek (ne)činnosti pana Tošovského. 
Jiným příkladem je příběh exkomunisty Vladimíra Dlouhého, ministra hospodářství v době, kdy se kšeftovalo s lehkými topnými oleji.   pokračování

Zbaví se ODS svého předsedy ?
Likvidace stranického předsedy se v poslední době se stalo nepěknou politickou situací. V minulém volebním období pohřbila sociální demokracie dva předsedy vlády (to je opravdu hodně divný rekord jednoho volebního období). Ke střídání došlo nedávno také u lidovců; ovšem největším „přeborníkem“ v této disciplině byla Unie svobody, která měnila předsedy každoročně, až do úplného politického konce. Zvolí si i ODS stejnou cestu a nahází svému předsedovi klacky pod nohy?
Pokud by stejným způsobem postupovali akcionáři soukromé společnosti a vyhodili předsedu představenstva, přestože plní hlavní úkoly (vyhrává volby), asi by se očekávaných výsledků nedočkali. Takový úspěšný předseda totiž odstupuje například ze zdravotních důvodů, kvůli odchodu do důchodu, ale stejně si většinou vybere (a vychová) svého nástupce. Je to nejenom jeho právo, ale také odpovědnost vůči společnosti.
V našich politických stranách je to občas naopak. Strany volí předsedu každé dva roky a tak relativně často dochází k vnitřním třenicím. V naší zeměpisné šířce je také typické, že vyhlédnutí nástupci předsedy místo loajality předvedou pravý opak. Stačí vzpomenout na televizní vystoupení korunního prince Václava Klause Pilipa nebo podraz expředsedy Zemana učiněný jeho nástupcem Špidlou při prezidentské volbě. Těžko se pak divit starým politickým matadorům, že od té doby si za své miláčky vybírají co nejloajálnější jedince, kterým ale chybí některé jiné potřebné vlastnosti.
Důsledky tohoto stavu nejsou zadarmo. Strany se otřásají až přiliž často, do jejich vedení se už delší dobu nedostávají ti nejlepší. Oslabování politiky pokračuje. Občané si už málem klepou na čelo. Zdánlivě hluboká studnice polistopadové občanské důvěry v politiku budování lepšího systému založeného na slušnosti, svobodě a demokracii, je už kvůli mnoha politickým aférám hodně vyčerpaná. Pokud bude tento neblahý trend pokračovat, budeme svědky dalšího úpadku české politiky, který si troufám říci, nepřejeme.
Co by tedy strany měly dělat, Měly by například vylepšit systém svým primárních voleb tak, aby posílil výběr skutečných osobností (svojí konkurenceschopnosti ve volbách), zamyslet se nad dvouletým obdobím volby nejvyššího vedení, provést postupnou generační obměnu (nejen donekonečna vzývat svoje staré expředsedy), nabrat noé členy, provázat volební výsledky s pořadím na kandidátních listinách a požadovat od svého vedení osobní ručení a odpovědnost za výsledky a veřejný obraz té které strany…  (lid) 15.1.2007

Nějakou vládu potřebujeme
Hledání řešení patové povolební situace se pomalu ale jistě dostává do situace, která bude vyžadovat vyřešení povolební situace. Jednoduše proto, že nemůžeme čekat na výsledek donekonečna. Je třeba přiznat, že za současného patu silná vláda nevznikne, protože koalice pravice s levicí je (pro názorové a personální rozdíly) nemožná.
První variantou, která stále zůstává, je sestavení slabé vlády se stočlennou podporou (vlastně už takovou tři měsíce máme). Taková vláda bude nevýrazná, bude jen stěží prosazovat svůj program, bude atakována opozicí v ještě ve větší míře, než tomu bylo za stojedničkové koalice a asi  nepřežije celé čtyřleté období. Pokud vás už dnes nervuje způsob jednání o vládě, můžete očekávat pokračování tohoto stylu během jejího vládnutí.
Druhou možností jsou dobrovolně vyhlášené předčasné volby. Tedy něco, co se v polistopadové české politice ještě nestalo, přestože je právě toto řešení v povolebním jednání nejvíce stavěné veřejně na odiv. Předčasné volby by totiž mohly ohrozit jak zvolené poslance, tak zamíchat kartami před volbou prezidenta. To si většina poslanců ani prezident nepřeje. 
Třetí možností je velká koalice prosazená pod tlakem (časové tísně, veřejného mínění, momentální situace apod.). Jinak než pod tlakem už nemůže vláda velké koalice vzniknout, protože jinak by už dávno byla sestavená. Taková vláda bude vnitřně nejednotná, hádavá a reformy provádět nebude (otázkou je, nakolik nezbytně je právě potřebujeme).
Možnou variantou je také varianta státotvorná. To znamená například rychlou shodu na úpravě volebních podmínek (úprava počtu poslanců ve sněmovně a podobně) a rychlý výběr jedné varianty - sestavení vlády nebo vyhlášení předčasných voleb. Důležitá je právě ta rychlost a také způsob (bez neustálých přemetů, které stejně nikam nevedou). Tato varianta se od všech přecházejících liší jen v pár zdánlivých maličkostech, ale dojem dělá o mnoho lepší. Aneb jak kdysi řekl jeden velký renesanční umělec - dokonalost se skládá ze samých maličkostí, ale dokonalost není maličkost. Tak to pánové zkuste vzít za správný konec a ukažte, že nám vládnout umíte.  (lid) 17.12.2006

Namísto systémových změn nekonečné dohadování
Parlamentní volby roku 2006 ukázaly několik zásadních věcí. Přepočet hlasů na poslanecké mandáty nejenže nahrává největším politickým stranám (takové ostatně bylo přání konstruktéra tohoto mechanismu Václava Klause) a současně oslabuje volební zisky menších koaličních partnerů (v tomto případě lidovců a zelených). Jaký div, že tak špatně nastavený volební systém nefunguje, volební výsledek neodpovídá odevzdaným hlasům a střídání u moci je ztížené. Navrhovaný lichý počet poslanců je jen pomocný prostředek, který pomůže sestavit vládu s většinou jediného hlasu.
Povolební jednávání o sestavení stabilní vlády opět dokazuje, jak nám stále chybí prvky přímé demokracie (přímá volba prezidenta). Sestavení vlády a volba prezidenta (v polovině vládního období) jsou spojené nádoby. Teorii ilustruje praxe.
Miloš Zeman udělal vše, co bylo v jeho silách, aby si vyřídil účty s těmi sociálními demokraty (sám hovořil o 37 hříšnících), kteří se přičinili o jeho nezvolení prezidentem v roce 2003. Výsledkem jeho pomstychtivosti byl pád premiéra Špidly, Grosse a nakonec i souhlas se spoluprací Jiřího Paroubka s komunisty. Miloš Zeman sice v médiích tvrdí, že je jen obyčejný důchodce na Vysočině, ve skutečnosti o post prezidenta nepřestal usilovat. Proto pomáhal předsedovi ČSSD ve volební kampani a nepřestává zasahovat do povolebních vyjednávání.
Také Václav Klaus nepřestává tahat za nitky ve své domovské ODS. Jde mu pochopitelně o co nejistější cestu ke znovuzvolení (proto nespěchal s pověřením sestavení vlády, dokud nebude jasný výsledek senátních voleb, proto nabádá k velké koalici nebo preferuje termín předčasných voleb až po prezidentské volbě).
Jenže prezidentem může být jen jeden a vyrovnaný volební výsledek boj o Hrad jen zesiluje. Proto musí ODS i ČSSD čelit nepříjemným tlakům svých expředsedů, kteří je tlačí každý cestou vedoucí ke zvolení (velká koalice v případě ODS, koalice s komunisty v případě ČSSD), proto expředsedové hledají ve stranách věrné spojence a tím oslabují legitimně zvolené stranické vedení.   pokračování

Zelený benjamínek v parlamentu
Vstup zelených do vysoké politiky znamená pro tuto stranu nejenom kýžený  úspěch. Po letech příprav na velkou politiku se dostavila opravdová zkouška, která ukáže, jak se tato strana zhostí příležitosti, kterou od voličů dostala. Na hlubší hodnocení postupu parlamentního nováčka je samozřejmě příliž brzy. Patová volební situace a složitá povolební jednání, ale připravila zatěžkávací prostředí, které mnohem dříve prověří, jak si strana počíná. Podle voličských průzkumů to vypadá, že zatím moc nechybuje. Spíše získává. Čím to je?
Jedním z důvodů může být dodržení předvolebního slibu, že nebude hlasovat pro vládu s komunisty. Na rozdíl od lidovců, kteří předvedli pravý opak. Druhým důvodem je, že zelení se viditelně odlišují od chování zaběhnutých politických stran. Nepředvádějí silácká gesta, nešpiní bezdůvodně politického soupeře, drží debaty ve věcné rovině.
Také nepředvádějí veřejnosti to, co její určitá část očekávala – že se brzy rozhádají, zběhnou do jiného politického tábora, že se zařadí do ideologického šuplíku a zařadí se samozřejmě nalevo. Nic z toho se ovšem nestalo. Současná povolební remíza ještě zdaleka neskončila, takže tento komentář nemůže být ukončený. Teprve se ukáže, jak se zelení předvedou v celostátní politice.
Jedno je ale jisté. Hájení základních pravidel politické soutěže, používání selského rozumu, věcná politika, snaha o plnění volebního programu, kompromisy jen za určitou cenu, vnitrostranická demokracie a jiné podobné metody, nejsou špatným majákem pro jakoukoli politickou stranu. Pro tu „začínající“ to platí dvojnásob.  4.11.2006  (lid)

Patový volební výsledek
Délka vyjednávání o důvěře nové vládě po volbách 2006 ukazuje, jak je na české politické scéně (plné osobních nevraživostí) těžké najít východisko z těsného volebního výsledku. Změna volebního zákona prosazená silou v čase „opoziční“ smlouvy se po pár letech vrátila ODS jako bumerang a zkomplikovala její volební vítězství. Několikrát účelově odložená diskuse o přímé volbě prezidenta neúměrně zatěžuje obě nejsilnější politické strany (dva kandidáti na jedno prezidentské křeslo) a odsouvá rozřešení politického patu o půl roku až do období po senátních volbách. Nadměrné financování politických stran (milion ročně za poslance a půl milionu za krajského zastupitele plus stokoruna z hlas) činí strany bohaté a málo závislé na volební účasti. Umožňuje jim vydávat nemalé státní prostředky na neproduktivní očerňující politické kampaně, které voliče od politiky a volební účasti ještě více odrazují. Kvůli absenci zákona o státní službě je rozšířený počet míst na které lze bez ohledu na kvalifikaci dosazovat politické známé a vyházet i to málo schopných úředníků, které ve státní správě máme, nemluvě o  tlačenici na lukrativní místa v dozorčích radách, kde si může dotyčná osoba legálně  vydělat miliony ročně.
Pokud chceme mít lepší státní aparát a vyspělejší politickou reprezentaci, nezbude voličům nic jiného než požadovat systémové změny, všímat si těch, kteří je chtějí prosadit. Těmi hlavními jsou již zmiňovaná úprava volebního zákona na voličsky  přehledný poměrný systém, snížení počtu poslanců, senátorů a zastupitelů, lichý počet členů ve sněmovně, přímá volba prezidenta, omezení dotací politickým stranám, přijetí služebního zákona, vyjasnění postupů a kompetencí v Ústavě pro rychlejší řešení  politických krizí. To je to, co potřebuje naše politická scéna.  17.9.2006 (lid)

Opravdu potřebujeme mít v Praze dvě letiště?
Dva měsíce po volbách stará vláda rozhodla o urychlení prodeje státního leteckého  podniku Aero Vodochody. Podnik, který se léta topí v dluzích a dotuje ze státního rozpočtu, je pro kupce velmi lukrativní zboží.  Kromě hodnotných pozemků má vlastní přistávací dráhu, a to je jeho největších bohatství. Toto dlouhá léta nepříliš frekventované sportovní letiště se potichu ale systematicky přeměňuje v letiště schopné přijímat mezistátní lety.
V Praze už ale jedno letiště dávno máme! Počet cestujících které odbavuje strmě narůstá o desítky procent ročně a proto se plánuje výstavba druhé přistávací dráhy. Provoz rapidně sílí díky nízkonákladovým společnostem, které vytvářejí podmínky pro velký nárůst letecké přepravy v celé Evropě. V současné době je jejich počet (i počet letů) limitován právě kapacitou jedné přistávací dráhy. Postavením druhé dráhy se počet letů může zvýšit teoreticky až na dvojnásobek.
Tak hustá letecká doprava má kromě pohodlí a ekonomického přínosu z turistiky i svoje negativní stránky. Znečišťuje ovzduší a obtěžuje obyvatele nepřetržitým hlukem letadel, které létají nízko nad Prahou z mnoha směrů. Právě z těchto příčin se kdysi diskutovalo o využití vojenského letiště ve vzdáleném vojenském prostoru uvolněném  odchodem  sovětských vojáků.
V Praze by měla začít veřejná diskuse na téma letecké dopravy nad městem ještě dříve, než se podnik zprivatizuje, sepíší se závazky v kupní smlouvě a začne se investovat a stavět. Potom už bude pozdě a všichni odpovědní se budou tvářit, že za vzniklou situaci nemohou. Nové letiště se staví na desítky let a nikdo ho obyvatelům města na dlouhou dobu neodpáře. Již dnes má Praha kvůli husté dopravě jedno z nejhorších ovzduší v republice. Obyvatelé nejhorších lokalit podávají dokonce žaloby na městskou správu, která neřeší jejich problémy s hlukem. Lidem není lhostejné, v jakým podmínkách musí bydlet.
Rozhodování o letištích v Praze není jen věcí ministerstva průmyslu a nového majitele. Je to zcela zásadní veřejná věc, důležitá pro milion obyvatel Prahy. Myslíte si to také?      (lid)  21.7.2006   

Nenásilné rozdělení Srbska a Černé Hory
Situace na Balkáně se neustále zlepšuje. V devadesátých letech by referendum o samostatnosti Černé Hory určitě vedlo k vyvolání občanské války, dnes se to naštěstí obejde bez násilí. To je jistě jedna z nejlepších zpráv, které v poslední době z balkánské oblasti máme.
Situace je naštěstí úplně jiná než v devadesátých letech. Srbsko má konečně demokratický režim, Slovinsko je už členským státem EU, Chorvatsko se do EU chystá a Bosna se pomalu zotavuje z nejhorších válečných utrpení. Alespoň některé válečné zločiny se už podařilo projednat u evropského soudu, Miloševič zemřel ve vězení. Těžce zkoušený evropský region vedený nacionalisticko postkomunistickými šílenci do záhuby je po letech utrpení o poznání v lepším stavu. Bez vojenské přítomnosti se ale určitá část Balkánu stále neobejde.
Černá Hora spěje k samostatnosti. Proces už naštěstí nevyvolává takové vášně, jako v předcházející dekádě. Ukazuje se, že hodně záleží na místních vůdcích, jestli vášně vyvolají nebo potlačují. Velký podíl na zlomení jejich odporu měl vojenský zásah Nato a trvalá snaha mnoha členských států EU.  Kromě vojenské přítomnosti, chytání a souzení válečných zločinců, by měla Evropská unie investovat svoje úsilí i do vědecké analýzy a zjistit, jaký podíl na eskalaci nebo tlumení násilí měly místní autority. Investice do takového průzkumu by se Evropě určitě vyplatila.
Podobně by měla EU zkoumat i jiné neméně závažné otázky, které mohou ohrozit její budoucnost – jak integrovat masy imigrantů do společnosti, jak se vyrovnat s velkým poklesem porodnosti a zestárnutím evropské populace, jak ztížit teroristům jejich činnost ... Memento občanské války na Balkáně, aktuální bezpečnostní a imigrační problémy jsou natolik závažné, že jim evropské národy musí věnovat dostatek pozornosti.   (lid) 18.6.2006

Tajemství voleb.  
Souboj mezi levicí a pravicí skončil nerozhodně. Jak je možné, že se tak velké množství různorodých voličů, dokáže vytvořit tak přesný výsledek? To je jedno z mnoha tajemství voleb.
Není totiž jasné, kolik voličských hlasů přinesla (nebo naopak odnesla) antikampaň ČSSD. Také se asi nedozvíme, co vydělala ODS na zastavení propagace reforem a rovné daně s větším důrazem na sociální rozměr. Zelené by mohlo zajímat, o kolik hlasů přišli po zveřejnění stížnosti sedmnácti členů na vedení strany nebo kolik hlasů je stálo založení levicové frakce v Ostravě. Faktem je, že v severomoravském kraji jejich kandidáti nezabodovali. Komunisté nepoznají, jestli výměna jejich letitého předsedy přinesla očekávané body. Výsledek tomu neodpovídá. Klidná síla neví, nakolik je poškodila kampaň proti jejich předsedovi.
Pokud by někdo znal přesné důvody chování voliče, asi by ztratily volby část svého tajemství. Politik přesně neví, podle čeho se volič rozhoduje, volič zase neví, jak politické strany s hlasy naloží. První část tajenky už známe, druhou brzy poznáme.      4.6.2006   (lid)

Jaké zdravotnictví
Již léta slyšíme o neustálém zadlužování pojišťoven a státních nemocnic, nízkých platech zdravotníků a potřebě reformy zdravotnictví. Naše zdravotnictví je kombinací soukromého podnikání a státní péče, tak jak narychlo a hekticky vzniklo po listopadu 1989. Od té doby se moc neměnilo. S trochou zjednodušení můžeme považovat zubaře, lékárníky a soukromá zdravotní zařízení za soukromé subjekty; zatímco fakultní nemocnice a nemocnice převedené na kraje, jsou ukázkově státem řízené instituce.
V praxi tedy využíváme směsici soukromého a státního zdravotnictví. Obě části ale čerpají peníze z jednoho zdroje - zdravotních pojišťoven, které jsou financované z našich daní odváděných na zdravotní péči. Nejvíce přispívají všichni zaměstnanci, nižší paušály platí živnostníci. Nejméně ze všech za jednoho státního pojištěnce (matky s dětmi, děti,  důchodce …) platí státní rozpočet. Nesmíme zapomínat, že jde o jedny a ty samé peníze pocházející z  daní, které jsou jen pomocí pojišťoven vypláceny.  pokračování

Jaké daně?
S blížícím se termínem voleb se z předvolební kampaně téma daňové reformy vytrácí, jako pára nad hrncem. Mezi politickými stranami ale existují velmi rozdílné názory na  to, jak vybírat daně, a proto můžeme i v této oblasti očekávat povolební změny. Jediné co z tak podstatné záležitosti v kampani ještě zbývá, jsou neurčité politické sliby, že daně se budou asi postupně snižovat. Není ale řečeno, jak rychle, ani o kolik. Také není jasné, jestli se vítězná koalice bude ochotná na něčem sjednotit.
Největší změnu by mohlo přinést zavedení rovné daně. Tato daň se stanovuje stejně   všem plátcům, bez ohledu na to, jaké jsou jejich příjmy. Rovná daň bývá výrazně nižší než ta současná - například devatenáct, patnáct i méně procent. Rovná daň by mohla  snížit daně také při nákupech. Téměř za všechno platíme státní kase tučných devatenáct procent DHP.   pokračování

Majetková přiznání 
Již delší dobu se objevují návrhy na majetková přiznání jako nového účinného léku na politickou a hospodářskou korupci, jejíž úroveň je u nás opravdu alarmující. Co by realizování takového návrhu mohlo přinést?
První otázkou je, jestli je nutné taková přiznání zavádět? Skutečně nestačí současné zákony, daňová přiznání a jiné běžné postupy? Také je potřebné promyslet, jestli návrhy na majetkové přiznání přinesou nějaké hmatatelné výsledky (máme už zkušenost s akcí čisté ruce). Bude to jen dočasné opatření? Bude kontrolován každý, nebo půjde o nějaký výběr? Kdy budou jednotlivé případy promlčeny?
Pokud by majetková přiznání měla splnit nějaký pozitivní efekt, jaký velký majetek se bude přiznávat a jakým způsobem? V programu levicových stran je nejčastěji uváděna částka okolo deseti milionů. Je tato hranice správná?
Klasickou pochybností o nabytí majetku v oblasti veřejné správy a politiky, jsou už dnes takzvané bytové aféry. Většina z bytů, u kterých nejsou politici schopní doložit způsob jejich financování, má běžnou kupní hodnotu ne vyšší než deset milionů. To samozřejmě neznamená, že to musí být jediný majetek, který politik vlastní, ale také může.   pokračování

Česko ruské vztahy (aneb náš vztah k velmocím)
Návštěva ruského prezidenta byla příležitostí k diskusi o našich vzájemných vztazích a jejich budoucnosti. Zdaleka se nejednalo jen o obchodních záležitostech, které jsou pro politickou reprezentaci vždy aktuální a přinášejí snadno dosažitelné politické body.
V komentářích našich vztahů s Ruskem převažují dva protikladné názory – jeden říká, že české trauma z okupace se stává rychle minulostí a zůstává problémem jen pro starší generaci , že je potřebné rychle se chopit velkých obchodních příležitostí, které východní trhy nabízejí. Druhý tábor komentátorů upozorňuje na ruské problémy a odlišnosti.  Omezenou svobodu slova, rizika pro zahraniční investory, válku v Čečensku.
Rozpolcenost názorů ve společnosti se projevuje v nejednoznačném směru české zahraniční politiky. Vláda rozpadající se koalice není jednotná. Ministr zahraničí prosazuje principy ochrany lidských práv a zaujímá podobný postoj jako bývalý prezident, předsedu vlády Rusko láká stejně jako povolební spolupráce s komunisty. Tento rozpor se projevuje i navenek. Na jedné straně česká diplomacie aktivně kritizuje porušování lidských práv na Kubě, na druhé straně často opomíjí situaci na Ukrajině, v Čečensku a Bělorusku.
Rusko je velká, vlivná země, která má vlastní zájmy v mnoha částech světa. Bývalé sovětské satelity jsou jen jednou z nich. Tuto zimu ruský zájem intenzivně pocítila Evropská unie, když Rusko omezilo dodávky energie Ukrajině. Trauma ze zmenšení sféry ruského vlivu bude iracionální motivací možná několika dalších generací ruských politiků a snaha o obnovení alespoň části bývalé pozice se bude vracet.
Česká polistopadová změna a snaha o vymanění se z ruského vlivu se odehrávala jak v politické rovině – požadavek na okamžitý odchod okupačních vojsk, vystoupení z Varšavské smlouvy, urychlená snaha vstoupit do NATO a EU; tak ve sféře  ekonomické – český návrh na zrušení RVHP, vybudování ropovodu z Německa, zákazu prodeje ropného průmyslu ruským zájemcům a podobně.
V současnosti se s Ruskem potkáváme v Bruselu, na Balkáně, na Blízkém východě, v Ukrajině, Bělorusku, ve střední Asii i jinde. Rusko má své vlastní vztahy se všemi velkými hráči světové politiky - USA, EU, Japonskem, Čínou, Indií, arabskými zeměmi. Ruské cíle nejsou vždy shodné s zájmy Evropské unie nebo našimi. Citlivější na tyto otázky jsou logicky bývalé sovětské satelity, nejvíce asi v Polsku. Vzorem pro nové členské země EU je přijetí politické kultury staré části Evropy a přiblížení se její úrovni, způsobům uvažování a jednání.    pokračování

České vysílání BBC skončí.
Po šedesáti šesti letech bylo na konci roku 2005 ukončeno české vysílání BBC. Pravidelně jsem tuto rozhlasovou stanici poslouchal v posledních deseti letech při cestách do práce a z práce. Nejdříve mi vysílání sloužilo jako zdroj zpravodajských informací a trénoval jsem si při něm náslech angličtiny, protože vysílání v češtině bylo poměrně krátké a během cesty šlo stihnout obojí. Postupně jak se české vysílání rozšiřovalo, angličtiny ubývalo. To mi ale nevadilo, protože bylo kvalitní. Nadprůměrné domácí zpravodajství, pohled na světové dění, zajímavé analýzy, propracovaná interview, přehledy českého, britského a evropského tisku, ale také užitečné pětiminutovky angličtiny a tematické sobotní pořady.   pokračování

Jaké zdravotnictví chceme.  (hodně zdraví v novém roce 2006)

Poslední návrhy ministra zdravotnictví na zestátnění nemocnic vlastněných kraji, limity na výdej léků u praktických lékařů, nucená správa VZP, návrhy na změny řízení všech zdravotních pojišťoven a další kroky, vyvolaly v řadách krajských zastupitelů, lékárníků , praktických lékařů i části pacientů vlnu znepokojení a nesouhlasu.
Zdravotnictví stejně jako školství (napůl soukromé, napůl státní) se nachází v podivném polostavu. Zatímco státní nemocnice tonou v dluzích, soukromá zdravotní zařízení fungují efektivně se ziskem. A to nemluvíme o zubařích nebo lékárnících, kteří jsou hodně samostatní. Zadlužené státní nemocnice, nízké platby za státní pojištěnce (důchodci, postižení, nezaměstnaní, matky s dětmi) a ledabyle kontrolované výdaje,  neujasněná definice rozsahu a kvality základní bezplatné péče, jsou hlavními příčinami krize.   pokračování

Deregulace nájemného
Regulace nájemného je dlouhodobě zanedbávaný problém. Od roku 2002 je dokonce státem zakázáno nájemné měnit. Tento stav byl opakovaně označen soudem jako protiústavní. Přesto se několik let situace nemění a problémy okolo regulace nájemného narůstají.
Nájemních bytů je dnes sedm set tisíc, tedy necelých dvacet procent. Dvě třetiny jich vlastní obce, pro které zanedbané domy často představují neúnosnou finanční zátěž. Protože vlády deregulaci nájemného neustále odkládají, obce řeší tuto situaci prodejem. Cena bytů nabízených v privatizaci trvale roste. Evropská unie navíc požaduje, aby se prodávalo za tržní ceny (jinak by se jednalo o nedovolenou  státní dotaci). Přestože se cena privatizovaných bytů zvyšuje, je o ně stále velký zájem.
Problematika bydlení se často zjednodušuje na dva krajní případy. Na jedné straně média popisují chudé důchodce, kteří si už dnes stěží mohou dovolit platit vyšší nájem a skončí na ulici, na druhé straně je majitel (obec nebo soukromník) vykreslován jako jakýsi bohatec, který nějakou tu majetkovou újmu snese. Svět ale není černobílý. pokračování

Pár poznámek k přijetí Eura 2010
Koaliční vláda stanovila pro přijetí Eura rok 2010. Co to pro občany znamená. Položme si dvě základní otázky. Bude to pro nás dobré? Máme ho přijmout rychle?
Nejsem ekonomickým odborníkem, ale to neznamená, že nesmím o přijetí Eura  přemýšlet. Na první otázku odpovím jednoduše otázkou. Existuje nějaká nová členská země, která Euro nebude zavádět?
Plán přijetí je následující: v roce 2007 - Estonsko, Slovinsko, Litva, 2008 - Lotyšsko, Malta a Kypr, 2008 – Slovensko, 2010 – Česko. Nejpozději Polsko a Maďarsko. Všimněte si, kdo je v čele pelotonu, a kdo je na chvostu. (lid) 16.11.2005   pokračování

Daňové úlevy, daňové nárůsty, vládní dluhy.
Oznámené předvolební daňové úlevy pro občany, kteří vydělávají méně než třicet tisíc měsíčně, byly oznámeny vládní koalicí v předvolebním čase. Chtělo by se říci konečně. Stačí se však podívat na den daňové svobody (14.června), který se každý rokem o několik dnů posunuje, a bude hned jasné, že každým rokem pracujeme déle a déle na daně.
Na snížení daní se můžeme porovnat ještě jinak. Vláda nám ubere ročně 14 miliard na daních ve výplatě, ale od vstupu do EU (květen 2004) vybírá každoročně od spotřebitelů přibližně o 20 miliard více na zvýšených sazbách DPH. Také nás každoročně zadluží o 70 miliard. Jak je patrné - snížení daní, zvýšení DPH a tempo zadlužování státu, jsou ve značné nerovnováze. Přesto je toto kosmetické snížení daní prezentováno jako velký předvolební zázrak. (lid) 10.11.2005

Rakousko oslavilo padesáté výročí získání nezávislosti.
Deset let po válce v roce 1955 byla podepsána Státní smlouva, která ukončila kontrolu rakouského území vojsky vítězných mocností. Východní sektor včetně Vídně tehdy už desátým rokem kontrolovala Rudá armáda.
Poválečná doba byla v Rakousku velmi těžká. Pozitivní úlohu sehrála americká materiální pomoc Evropě (program UNRA do léta 1947) V témže roce podepsalo Rakousko jako první země nabídku Marshallova plánu a tím se připojilo do západoevropského hospodářského prostoru. Hospodářství se rychle rozvíjelo. Už v roce 1949 dosáhlo předválečné úrovně a rostlo o deset procent ročně. Rakousko bylo ale i nadále podrobeno okupační správě.   pokračování

Česká politická kultura pokulhává.
Pokud jste v poslední době znechuceni některými politickými výstřelky, není se čemu divit. Nejsilnější opoziční strana se chystá podat trestní oznámení na předsedu vlády kvůli podezření z korupce při privatizaci Unipetrolu na úřadu vlády. Bývalý předseda vlády musel po několika měsících v úřadě pro silné podezření z nelegálních příjmů odstoupit a následně opustit předsednictví ČSSD. Komunističtí přestavitelé zažalují předsedu lidovců, protože (nejen on) označil jejich stranu za zločineckou organizaci. Nový premiér vehementně prosazuje spolupráci s komunisty, kterou obhajuje jakýmsi průzkumem, který mu odhalil, že osmdesáti procentům občanů takové spojení nevadí. Český senátor Železný, podezřelý z několika trestných činů, založil novou politickou stranu.Vládní koalice už dávno nehlasuje společně, ale předčasné volby nechce vyhlásit. Většina největších politicko ekonomických skandálů vyzněla do ztracena - sponzorské dary politickým stranám, pád IPB, uplácení poslance Kořistky, skandály expremiéra Grosse ... Řešení jakoby v nedohlednu. Výsledkem takového přístupu k aférám je, že prestiž povolání politika klesla pod úroveň  uklízečky. Přitom je nesporné, že politik o mnohém ve společnosti rozhoduje a mnohé ovlivní. 15.10.2005 (lid)   pokračování

Nepřímá volba prezidenta.
V nadcházejících parlamentních volbách rozhodnou voliči nejen o tom, jestli se budou politické strany střídat u vlády, jestli se politika přikloní více doprava či doleva. Předurčí  také, kdo bude za dva a půl roku na Hradě. Prezidenta nevolí občané, ale společně obě komory Parlamentu, který se brzy změní. Volba parlamentní a prezidentská jsou spojené nádoby.
Za současného způsobu volby mají šanci jen političtí kandidáti z nejsilnějších politických stran. Pokud se voličské preference radikálně nezmění, bude to bezesporu Václav Klaus za ODS a Miloš Zeman za ČSSD. Šance předsedy KSČM Grebeníčka, odcházejícího  z čela strany, jsou naštěstí mizivé.
Osobu prezidenta voliči určují nepřímo preferencí politických stran. Ty potom většinou způsobem politického obchodování (komunisty a populisty nevyjímaje) vyberou prezidenta. Pokud by došlo ke střídání na Hradě, mohou Zeman s Klausem ještě dalších dvanáct let zásadně ovlivňovat polistopadovou politiku. Oba nejsilnější kandidáti, jsou ve svých stranách i po odchodu z vedení, jejich šedou eminencí a silně je nadále ovlivňují.    (lid)  29.9.2005   pokračování

Tajné služby
Poslední aféra s příslušníky StB ve vedoucích pozicích v BIS (Bezpečnostní a informační službě) je už několikátá v pořadí. Před dvěma roky bylo přibližně padesát zpravodajců s temnou minulostí "objeveno" ve Vojenském obranném zpravodajství. Přes sliby tehdejšího ministra Tvrdíka (bývalého člena KSČ) jsme o nějaké viditelné očistě vojenských tajných služeb neslyšeli. NBÚ (Národní bezpečnostní úřad) má také řadu afér už od počátku svojí existence. Podobné problémy s lidmi bez prověrek má i UZSI (Úřad pro zahraniční styky). Divné věci se dlouho dějí i na ministerstvu vnitra - Služba pro odhalování korupce, Úřad pro boj s organizovaným zločinem, inspekci ministerstva vnitra, ÚDV (Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu). Řada z nich byla dovedena až na pokraj organizačního chaosu za premiéra Zemana (bezvýsledně se jich zastával bývalý prezident Havel).  4.9.2005  (redakce)   pokračování

Sto dnů třetího premiéra
Popularita nového sociálně demokratického premiéra vystoupala raketovým tempem. Po kamenné tváři předchůdce Špidly a veřejných aférách Stanislava Grosse, není divu. Premiér Paroubek zatím úspěšně hraje roli bodrého chlapíka, pro kterého nic není problém. Z nenápadného muže ve druhé řadě se stal politický suverén, který postupuje populisticko pragmatickým způsobem.
Zemanovi slíbil podporu v prezidentské volbě, nenápadně uhradil svůj letitý dluh za nájemné, o Grossovi mluví jako o nadějném politikovi, hlasitě se vyhrazuje proti „pravicovému“ prezidentovi … Zvládá psát do novin svoje polemiky, vystupovat v zábavních televizních pořadech, dává rozhovory médiím, je slyšet v rozhlase. Narozdíl od svých předchůdců (nemotorný Špidla, upřímné a drahé billboardy S. Grosse).
Dotazy na vážnější témata odráží s úsměvem na rtech – důchodová reforma není podle něj nezbytná (přibylo pár neplánovaných dětí), řešení nájemného odsunul až po volbách (stovky žalob majitelů jsou už ale podané), ochrana malých akcionářů premiéra nezajímá (zastal se jich jen Senát). Zdravotním pojišťovnám hrozí nucená správa, nemocnicím opět docházejí peníze. Systémová řešení vážných problémů premiéra nezajímají, jeho silnou stránkou a zájmem je mediální marketing.   pokračování

Korupce a to ostatní
Poslední zpráva Transparency International vyčíslila ztráty při veřejných zakázkách  na šedesát miliard ročně. Tato suma činí neuvěřitelných 1,7 procenta HDP celé republiky, které nezaslouženě končí v něčích kapsách. Co bychom namísto úplatků mohli mít? Například nejrychlejší hospodářský růst v oblasti bývalé východní Evropy nebo každoroční vládní úspory, nutné pro přijetí Eura. Anebo bychom mohli konečně začít investovat do potřebných oblastí - do zahájení důchodové reformy, vzdělání, zdravotnictví, vědy …
Podle světových odhadů, se výše úplatku ve veřejných zakázkách pohybuje v rozmezí deseti až patnácti procent. Skutečnost je možná ještě horší. Na to aby firma mohla uplácet, musí si vytvořit černé fondy. Jednu koruna černého fondu, ale představuje alespoň dvě koruny nákladů. Tyto peníze jsou samozřejmě započítány v navýšení ceny dodávky.
Příkladem, který rozvířil v poslední době média byla veřejná zakázka od Českého Telecomu  pro ministerstvo zemědělství. Uvedený kontrakt byl podepsán v prvních dnech nově ustavené vlády. Jedná se o půl miliardy. Ministerstvo informatiky, které na neprůhlednost a přemrštěnou cenu upozornilo, odhadlo navýšení ceny o tři sta milionů. Stát tedy může zaplatit až dvojnásobek běžné ceny.
Udivující také je, jak malé pokuty Úřad na ochranu hospodářské soutěže dává za překročení tak důležitého zákona. V postatě jde o směšné pokuty v řádu tisícikorun (patnáct procent z pětiset je sedmdesát milionů). Pokud úřad na ochranu soutěže nefunguje, bylo by nejlepší všechny jeho pracovníky (včetně ředitele), kteří se kontrolou veřejných zakázek zabývají, okamžitě propustit, protože si je platíme úplně zbytečně.
Stát má přitom i jiné nástroje (kromě vězení a policie), jak se bránit. Na ministerstvu pro místní rozvoj (kde byl donedávna ministrem právě Paroubek) mají registr firem, které se mohou do veřejných soutěží zjednodušeně (bez velkého dokladování) přihlásit. Stačilo by aplikovat malou legislativní změnu - totiž aby společnost vyškrtnutá z takového registru (z důvodu porušení zákona o veřejné zakázce), ztratila právo účastnit se těchto státních soutěží. To by některé nepoctivé podnikatele od korumpování odradilo - a pomohlo to těm poctivým, kteří raději se státní správou neobchodují. Ale je to jako s pražskými taxikáři. Pokud ztratí licenci na jednom živnostenském úřadu, přihlásí se jinde.
Pan ministerský předseda Paroubek by měl ještě jednou zvážit podporu svému ministrovi, který má i jiné máslo na hlavě kvůli problémům s nejasnou dotací. Pokud se s podobnými aférami svých spolupracovníků nevypořádá se ctí, mohl tu svojí brzy ztratit sám. (lid)25.6.2005

Paradoxy schvalování  evropské ústavy
Francouzští a nizozemští voliči řekli v referendech NE evropské ústavě, kterou zástupci evropské politické elity připravovali v konventu několik let. Odmítnutí ústavy vyvolalo mnohem větší pnutí než jiná ne v referendech v předešlých případech - například to irské. Než začneme hodnotit současnou situaci, stojí za to připomenout, co si jednotliví aktéři od přijetí ústavy původně slibovali.
Staré členské země měly obavu o akceschopnost EU rozšířené o deset nových zemí (asi podle svých vlastních zkušeností). Prosazovaly tedy méně oblastí, v níž je potřebné hlasovat jednohlasně a tím omezily právo veta. Nové země (ekonomicky slabší a méně lidnaté) měly naopak velkou obavu z přehlasování velkými zeměmi (při novém způsobu přepočtu hlasů vzniká nevelká odchylka od prostého sečtení hlasů). Zajímavé je , že tyto původně velmi důležité argumenty nehrály v zamítavých referendech skoro žádnou roli.
Obyčejní Francouzi, přestože si stanovili dlouhé omezení pro pohyb pracovní síly, se daleko více než o akceschopnost Evropy, obávají příchodu levné pracovní síly z nových zemí. Paradoxní také je, že v praxi podobné zákazy nejsou plně účinné (stejně jako české omezení nákupu nemovitosti a půdy pro cizince). Takové administrativní překážky slouží spíše k uklidnění veřejnosti, protože je lze snadno v praxi obejít (koupě domu i zaměstnávání pomocí nějaké fiktivní společnosti).
V Nizozemsku hraje silnou roli obava z přílivu imigrantů. Emigrace ale také přímo  nesouvisí s ústavními změnami. Imigraci v celoevropském měřítku ovlivňuje jen společný evropský hraniční prostor (Schengenská smlouva), která bude přístupná pro nové členy až za tři roky. Současných sedm členů západní Evropy si tedy společné hranice a přistěhovalce hlídá na úrovni členských států stejně, jako v předústavní době.
Dalším motivem pro nepřijetí ústavy ve starých zemích je nespokojenost s vysokou nezaměstnaností. Tu dávají západoevropané mylně do souvislosti s přílivem levné pracovní síly. Ve skutečnosti je nezaměstnanost způsobená stagnujícím hospodářstvím a otálením bohatých společností s nutnými sociálními reformami. Ostatně nezaměstnanost byla vysoká v této části Evropy dávno před vstupem nových zemí, jak správně upozornily například hlasy z Pobaltí.   pokračování

ČSSD na skluzavce
Novopečený premiér Paroubek oznámil zájem o pozici volební lídra. Za normální situace by to nebylo nic tak nezvyklého. Situace normální ale zase není. Sociální demokracie mění  svoje předsedy a premiéry jednou ročně – a to není dobré. Ukazuje veřejně, že si neumí poradit ani se svým vedením a vyvolává vážné pochybnosti, jestli je proto vůbec schopná úspěšně vést složité státní záležitosti. Přitom chce do roka a do dne posbírat poztrácené hlasy. Pokles její vážnosti (a voličských preferencí) připomíná mnoho podobných situací.
Vzpomeňme si, s jakým elánem a vznešenými cíli vznikala (po finančních skandálech ODS) Unie svobody. A jak dlouho to stranickému vedení vydrželo? Poté co se v unii  začalo neustále střídat vedení (a také názory), začala odrazovat voliče. Nejdříve dezorientovala ty nově získané, potom začala ztrácet i svoje pravověrné. Ze stejných důvodů skončil neúspěchem také projekt Čtyřkoalice nebo Cesta změny. Z původních deseti procent se Unie svobody vytrvale propadala na dnešní zlomek a dostala se nezvratně pod hranicí volitelnosti. Přitom příznaky vnitrostranické choroby bylo vidět už před čtyřmi roky. Pokud by se stejně rychlým způsobem propadaly preference ČSSD, mohla by mít časem problém zůstat ve sněmovně.
Jako by nestačily samotné vládní krize. Dostavil se citelný pokles volebních preferencí všech parlamentních stran (komunisty nevyjímaje). Všechny strany totiž mají viditelný podíl na způsobu vytváření a řešení politických krizí, které sami vyvolávají. Volič tak dává poněkolikáté srozumitelně najevo, o co určitě nestojí. Místo realizace slibu změn politického stylu (po všech těch finančních skandálech, zákulisních dohodách typu "opoziční" smlouvy), vidí voliči stále stejné nelítostné boje o pozice ve vládě, funkce ve stranickém vedení, místa ve státem řízených podnicích, radách a institucích. Vážné aféry řeší stranická vedení veřejným dohadováním, zastíráním skutečností, bagatelizací a svalováním viny na jiné. Celkem zaslouženě a logicky proto opakovaně sklízejí hořké plody svojí „práce“.  (lid) 21.5.2005

Šedesát let po válce
Evropa slaví kulaté výročí konce války. Ještě žijí pamětníci této události. Také u nás se vzpomíná a oslavuje. Třetí evropská generace žije v míru, ale teprve první bez Damoklova meče hrozby studené války.
Vyrůstal jsem v té části Evropy, která žila ještě dlouho po válce v nesvobodě. Zatímco západní část hledala (a nacházela) recepty na opravdovou vzájemnou spolupráci, východní část, v čele se Sovětským svazem, měla na transparentech plno slov o míru, ale ve skutečnosti zde vládly přípravy na další válečnou konfrontaci.
Pamatuji si, jak jsme za komunistického vůdce Husáka (místodržitele Moskvy), museli už jako děti na základní škole nacvičovat s igelitovými pytlíky na nohou, s plynovou maskou (nebo se šátkem naplněným vatou) ochranu proti zbraním hromadného ničení, jak bylo každoročně pořádáno pochodové cvičení žáků školy na evakuační místa …
Komunistické heslo „Buduj vlast, posílíš mír“ bylo jen fasádou pro masy. Pracující ve skutečnosti posilovali velmocenské choutky sovětských vůdců. Jak ukázaly české archivy, existovaly skutečné vojenské plány jaderného útoku na Německo a Francii. V takovém případě by se tehdejší Československo, Polsko i Maďarsko staly jaderným bojištěm.
Západní Evropa se vyvíjela úplně odlišně. Svobodná diskuse o příčinách a důsledcích války, snaha o poctivé vyrovnání se s minulostí, rychlá obnova hospodářství, společné projekty (evropská společenství , NATO) – to všechno přineslo své plody. Rozdíl v západní části Evropy mezi poraženými a vítězi je dnes už neznatelný.
V postkomunistické části je situace složitější. Lživá propaganda a léta pěstované předsudky nalézají i po letech života ve svobodě snadno ke všemu svolné ochránce. Lži a manipulace a populistické řeči se vrší velkým tempem. Jednou není dobré do EU vstupovat, jindy vadí evropská ústavní smlouva. Největším hitem se staly národní zájmy. V čele tohoto pseudozápasu stojí místní komunisté. Jejich dědictví je opravdu temné. Dvacet let po válce zapříčinili další okupaci naší země, čile se sovětskými okupanty kolaborovali, nutili do kolaborace ostatní. Dodnes nechtějí odškodnit ani oběti této válečné operace.
Po listopadovém rozpadu totalitního komunistického režimu, jsme poprvé od války získali možnost narovnat páteře. Černá můra studené války z mého dětství konečně zmizela. Komunistické panství padlo, ale ještě neskončilo komunistické lhaní a strašení. Po šedesáti letech se západní a východní Evropa konečně politicky spojila v jeden demokratický celek. Co si můžeme přát více?   (lid) 9.5.2005

Supi už se slétají.
Vládní krize zdánlivě nebere konce. Vláda nevládne. Zabývá se sama s sebou. Na plnění slibů nemá čas. Na nákupy ano. Koupi transportérů za dvacet miliard vláda minulý týden posvětila, ale rozdělit úsporu sedmdesát miliard mezi jednotlivé rezorty „nestihla“ projednat. Další vláda možná právě kvůli potřebným úsporám odloží přijetí eura. Pokud to ale bude záležet na Klausově ODS, možná jí to vadit nebude …
Vládní krize, vyvolaná bytovou aférou premiéra Grosse, ukazuje, jak moc lpí ministři (i ti nestraničtí) na svých funkcích. Největším přeborníkem v této politické disciplíně je ovšem samotný ministerský předseda. Ve snaze vyhnout se osobní odpovědnosti, vymýšlí pan  Gross všechno možné. Například navrhuje změnit počet ministrů ve vládě podle zastoupení koaličních stran v parlamentu. Takový nesmysl patří ke zlatým hřebům současné vládní krize.
Také prezident provádí spíše mocenskou hru, než že by řešil situaci. Hraje o čas a nechce přijmout ministerské demise. Tím nejen taktizuje. Ukazuje, jak se dokáže řídit tím, co po něm ústava vyžaduje. Jako by nestála nad ústavním činitelem ústava, ale právě naopak (jak se na ústavní pořádek dívá, ukázal v minulosti svým návrhem na změnu volebního zákona, zrušenou až Ústavním soudem). Také jeho účelová pomalost v navrhovaní ústavních soudců koresponduje s nedávným odmítnutím jmenovat mladé soudce. V případě vzniku vážnější ústavní krize, by mohl mít na jejím průběhu vlastní podpis.
Ale vraťme se k jádru problému Stanislava Grosse. Nejen že byl několikrát přistižen, jak si vymýšlí a lže. Hlavně není veřejnosti jasné, jakým způsobem si vydělává v politice. Podnikatelské aktivity jeho manželky jen dokreslují celou podezřele vyhlížející situaci. Pokud uvážíme, že v minulém funkčním období dělal ministra vnitra, že chtěl mít pod dozorem i tajné služby, musí nám běhat mráz po zádech.
Pan předseda stoupal závratným tempem. Nejdříve předsedal mladým demokratům, pak přesedlal do parlamentu, do vlády, až se nakonec stal nejmladším premiérem v Evropské unii. Během krize (kterou sám vyvolal) nám ukazuje, jak dokonale se mnoha boji ve stranických sekretariátech zocelil a jak moc se mu nechce odejít.
Nejvážnější částí vládní krize jsou však úvahy o vládnutí s podporou (neboli účastí)  komunistů. Jak by jejich spoluvláda vypadala, ukazuje názorně jejich okamžitě nastolený  požadavek nabízený za podporu vlády. Komunisté prosazují vlastní rudou verzi daňových doznání. Chtějí, aby se přiznání musela podat zpětně za nabytý majetek po listopadu 89, aby se podle jejich slov „rozkryly ty hnusné privatizační krádeže“. To je opravdu učebnicový příklad komunisty aplikované kolektivní viny a porušení kontinuity práva. Čím více se vedení KSČM přibližuje k vládě, tím více musí odkrývat svoje skutečné plány.
Nezbývá než doufat, že odpovědní ústavní činitelé nebudou chtít dále pokračovat v současné krizi a rychle se domluví na předčasných volbách.  (lid)  17.4.2005

Všechno špatné může být i k něčemu dobré.
Když v roce 1992 vyhrál volby na Slovensku Vladimír Mečiar (a v Česku Václav Klaus), započal rychlý proces dělení Československa. Pro mnoho lidí, například ze smíšených rodin, to bylo skutečné drama. Dva pragmatičtí politici rozhodli o osudu společného státu, aniž by se ostatních na něco ptali. [špatně] Přesto tento nepříliš demokratický postup nakonec přinesl několik nečekaných výhod. Těmi největšími, byly asi rychlost a pragmatičnost celého postupu, které přispěly ke klidnému rozchodu obou národů - a nakonec i k vybudování podivuhodně dobrého vzájemného vztahu. [dobře]
O několik let později, po četných aférách s financováním politických stran, došlo k  rozpadu koaliční vlády vedené ODS. Došlo k první velké politické krizi v samostatné České republice, ekonomika zaznamenala znatelný pokles. [špatně] Do předčasných voleb musel vládnout úřednický kabinet. Přestože pracoval jen několik měsíců, nezasedal zbytečně. Připravil například legislativní návrh na podporu zahraničních investorů a tím vybudoval jeden z pilířů současného ekonomického růstu. [dobře]
V následujících řádných volbách překvapivě vyhrála pravice. Kvůli osobním sporům jejích vůdců (Klaus, Ruml, Svoboda) ale nechtěla vytvořit společnou vládu. [špatně] A tak vznikla nešťastná „opoziční“ smlouva, která otevřela brány celé řadě bývalých komunistů nebo bývalých spolupracovníků StB z řad ČSSD. [špatně]  Smlouva také přispěla k nápadu se změnou volebního systému (bez jakékoli předchozí zmínky ve volebním programu). Byla to divná snaha.
Ministerský předseda Miloš Zeman, který se dostal k vládě kritizováním tunelování podniků v éře vlády ODS, sám s akcí čisté ruce nic konkrétního neukázal. V té době padla Investiční a poštovní banka. [špatně]   Socialistická vláda, vyděšená důsledky problému takového rozsahu, začala (v rozporu se svým volebním programem) privatizovat bankovní sektor. Od té doby se o podvodných bankovních úvěrech neslyšíme - a hlavně je už neplatíme. [dobře]   pokračování

Oba chtějí být prezidentem

Za mnoha letitými problémy české politiky stojí neustálé ambice otců zakladatelů dvou nejsilnějších politických stran. Miloš Zeman ovlivňuje situaci na levici, zatímco Václav Klaus se stará o pravici. Oba, když to nahlas neříkají, chtějí uspět v nadcházející prezidentské volbě (která se koná v následujícím volebním období) a k tomu potřebují nastolit pro ně co nejvhodnější situaci. Pokud pochopíme tuto základní motivaci, pochopíme i jejich jednání a rozbroje v jejich partajích.
Miloš Zeman potřebuje zlikvidovat v ČSSD všechny, kteří ho v prezidentské kandidatuře podrazili. Stejně jako Václav Klaus si kdysi vybral korunního prince (Stanislava Grosse), který mu při prvním oslabení  namydlil schody. Proto nenávidí jeho i jeho vybrané spojence a hledá „nové“ spolehlivé přívržence. Ty vidí hlavně ve staré gardě, vedené bývalým členem jeho vlády, Škromachem. Zeman chce napravit své pokoření při prezidentské volbě (porážka od senátorky Moserové) a zkusit to znovu. Proto neustále útočí na některé spolustraníky ze zdánlivé samoty svojí přepychově vybavené tvrze - předposledně ve své pomlouvačné knize. Rozhodně se nepovažuje za důchodce nebo politicky vyřízeného muže.
Václav Klaus (jeho největší prezidentský soupeř) prožil něco podobného. Ani on nikdy nepřekonal svůj sarajevský komplex. I jemu výrazně pomohl k odchodu jeho korunní princ Ivan Pilip. Proto si se stejnou pečlivostí zajišťuje podporu pro svoje zvolení. Ani jemu nevyhovuje současný předseda ODS Mirek Topolánek. Raději by na jeho místě viděl svého oblíbence poslance Tlustého.
Dá se tedy říci, že jak Klaus, tak Zeman, směřují své aktivity k hlavnímu cíli – prezidentské volbě – a jsou schopní obětovat pro ní cokoli. Zemanovi by nevadila spolupráce s komunisty (jejich hlasy budou dobré). Stejně tak Klaus je veřejně nekritizuje. O to více dští oheň na Evropskou unii a buduje si tábor semknutých euroskeptických příznivců. Jak spolupráce s komunisty, tak případné komplikace v unii ale nejsou českým zájmem.
To ale oba prezidentské kandidáty moc nezajímá. Zajímají se jen o volby samotné. Budou situaci ve svých stranách ovlivňovat nadále, protože poslanci těchto stran jsou jejich budoucí volitelé. Situace v ČSSD se asi nezklidní, protože oba tábory jsou dost vyrovnané. Málem odepsaní stoupenci politického stylu opoziční smlouvy tak pomalu posilují pozice (v ČSSD i ODS). Příkladem může být měnící se postoj ODS  k evropské ústavě, která je pod vytrvalým tlakem svého čestného předsedy. Podobně laxní jsou dnes mnozí členové ČSSD k bohumínskému usnesení, zakazujícímu spolupráci s komunisty. Otázek, které se v souvislosti s příští volbou prezidenta nabízejí, je hned několik.
Jak dlouho budou ještě oba protagonisté na politické scéně? Na prezidentský stolec může usednout jen jeden. Který to bude? Původně odepisovaný outsider Klaus, je po svém zvolení naopak favoritem. Ale ani Zeman se nevdává svého cíle. Zatímco si pánové hrají svoje zákulisní hry, politická kultura, občané  i pověst České republiky značně utrpěli. Definitivně současné zákulisní tahanice skončí až jejich odchodem. Nezbývá tedy než vytrvale opakovat. Děkujeme, ale už opravdu pánové do toho důchodu odejděte.  (lid)  26.3.2005

Stanislav Gross nepochopil rozdíl mezi odpovědností, důvěrou, omluvou a nápravou.

Aféra ministerského předsedy mě už opravdu znechucuje. Nevím jestli mi na ní vadí víc její hloupost, zištnost nebo její drzost.
Hloupost proto, že mám vážné pochybnosti, jestli Stanislav Gross (který tak krkolomným způsobem obhajuje původ svých peněž) může vládnout celé zemi a řešit každodenní o hodně složitější problémy. Nejde však jen o to. Také pokračování sotva započatých mírných reforem je ohrožené. Zahraničí bedlivě sleduje, jestli nebude chtít sociální demokracie vládnout s extrémní KSČM, která by nám to pěkně zavařila nejen na mezinárodní scéně.
Zištnost proto, že nejde o miliony, ale o miliardy, o kterých vláda rozhoduje. Příkladem může být listopadový prodej státního podílu v OKD realizovaný Fondem národního majetku, za který státní pokladna utržila jen 4,1 miliardy (konkurence nabídla 9 miliard).  Nový majitel  Karbon Invest Viktora Koláčka jí obratem prodal (bez vědomí státu) kyperské společnosti Zdeňka Bakaly za 11 miliard. Tržní odhad státního podílu v OKD přitom ale činil až 18 miliard). Kde je tedy ztratilo až 14 miliard! Je snad státní pokladna přeplněná?  Podivné jsou i další souvislosti tohoto případu. Nedlouho před prodejem, policie teatrálně zatkla právě Koláčka, ale vláda mu podnik nakonec stejně prodala. Navíc vládě evidentně nevadí, že podnik nový majitel obratem prodal za dvojnásobek (smlouva v případě prodeje jiné firmě umožňuje vládě od prodeje odstoupit, kabinet o tom ale neuvažuje!).  pokračování

Zvyšme nároky na veřejné činitele
Zdá se, že našimi veřejnými činiteli nic nezahýbe. Premiér Gross se diví, že veřejnosti vadí jeho řádně nedoložené zbohatnutí a podivné aktivity jeho ženy, a měl by kvůli tomu odstoupit. Dvojitě imunní senátor a poslanec Železný hraje mrtvého brouka, když má  zaplatit státu daně. Bývalý příslušník pohotovostního pluku nechápe, že nemůže vést úřad vlády. Předseda opozice se diví, že veřejnost znechucuje pokus o uplacení vládního poslance při hlasování o důvěře vládě. Valná část poslanců a senátorů brání svoje nezasloužené výhody jako doživotní imunitu, nekontrolované nezdaněné náhrady…  pokračování

Korupce - vlastní sestra stagnace.
Tunelování podniků nebo fondů, úvěrové bankovní podvody, falešní sponzoři politických stran, poradci politiků s temnou minulostí, státní zakázky bez výběrových řízení, daňové úniky, neprokázaný původ nabytého majetku, zmanipulované konkurzy a mnohé další druhy trestné činnosti.
Kdo má tolik nepořádků řešit? Novináři, morální autority, média, politikové? Jak jsou na tom naši volení zástupci a ústavní činitelé, vybavení potřebnými pravomocemi?
Prezident sice nemá velké pravomoci, ale je společenskou autoritou. V době předsednictví Václava Klause došlo k nejasnému sponzorování jeho strany, kterou nikdy osobně veřejnosti nevysvětlil a u soudu tvrdil, že si nic nepamatuje. Také k pokleskům typu daňových úniků (případ Železný) se nikdy kriticky nevyjádřil, spíše naopak. Dalším v pořadí je ministerský předseda, který nevěrohodně vysvětluje půjčku na koupi luxusního bytu, stejně jako milionové podnikatelské úvěry svojí ženy. Osobní tajemník předsedy ODS, nejsilnější opoziční strany, byl podezřelý z nabídky úplatku deseti milionů (kauza Kořistka) za hlasování o nedůvěře vládě. Můžeme se domnívat, že o tom předseda nic nevěděl? Také předseda poslaneckého klubu ODS Tlustý,  má s vysvětlováním způsobu financování svého majetku problémy. Předseda druhé nejsilnější opoziční strany KSČM Grebeníček junior se nechvalně proslavil. Pomáhal svému otci vyhýbat se soudu, řešícím jeho mučení lidí elektrickým proudem. Osobně ho například vozil do nemocnice v jiném okrese, aby soud nemohl projednat žalobu. Další v pořadí mocných je současný předseda KDU-ČSL Kalousek, který už tři roky odmítá vysvětlit způsob financování svojí nemovitosti. To je v podstatě ucelená řada mocných mužů, kteří mají v jistém smyslu máslo na hlavě. Je to správný tým, který by měl korupci řešit?
Čím je nechutně vysoká míra korupce u nás způsobená? Hlavní příčiny jsou dvě. První jsou obrovské majetkové přesuny ve 20.století, ke kterým opakovaně docházelo. Pozemková reforma první republiky, konfiskace židovského majetku nacisty, poválečné znárodnění, zabavení majetku za kolaboraci a po únoru totální odebrání soukromého majetku bez náhrady. Po listopadu 89 nastal přesun opačným směrem. Restituce,  privatizace atd. Druhou příčinou korupce je padesát let devastující nacistické a komunistické totality. Tímto obdobím jsou postižené tři generace. Třetím důvodem současné míry korupce je malé riziko potrestání. Lidé podezřelí z korupce zastávají významné mocenské pozice. Policisté takové kauzy raději nevyšetřují, soudci je často neřeší. Mnozí jakoby stále jednali podle instrukcí od nadřízených. Mnozí byli povýšení spíše za donášení než za spravedlivé nebo statečné chování pří vyšetřování sledovaných případů.
Jak celý propletenec řešit? Je potřebné začít nahoře a vyvinout tlak na zodpovědné chování politických stran, aby přestaly krýt jedince, kteří poškozují jejich jméno a snižují jejich šance ve volbách. Je také potřebné věnovat trvalou pozornost špatné i dobré práci soudů a policie. Také je potřebné neúnavně vysvětlovat veřejnosti, jakým způsobem korupce celou společnost ochuzuje a ničí.  (lid) 20.2.2005

Veřejné statky
Na první pohled nenápadné hodnoty, při podrobnějším zkoumání majetek ohromující ceny, o kterém rozhodují politici, úředníci, zastupitelé, komise a rady. Jedná se například o vysílací licence, správu státních lesů, výrobu dotovaných surovin, prodej obecních nebo státních pozemků, státní závazky, správu státních podniků a mnohé další. V některých případech jsou tyto nesmírné hodnoty špatně spravovány nebo je o nich rozhodováno pochybným způsobem.
Velmi hodnotným státním majetkem jsou například vysílací práva. Kde jsou ty doby, kdy státní úředníci přidělili zdarma společnosti CET21 licenci na televizní vysílání (v hodnotě miliard) a potom jí ještě na mnoho dalších let prodloužili. K mobilním operátorům nebyl stát už zdaleka tak „shovívavý“ a dvě licence na mobilní telefony třetí generace pronajal za sedm miliard. Nyní se chystá pronajímat frekvence na vysílání digitální televize, o které je také velký zájem. Uvidíme jak bude s tímto cenným majetkem naloženo a jakým  způsobem bude zpeněžen.  pokračování

Potíže premiéra Grosse
Ministerský předseda Stanislav Gross má vážné potíže. Není schopen vysvětlit, z jakých prostředků si pořídil milionářský byt na Barrandově. Nejdříve se zamotal do vlastních nesmyslných vysvětlení, a když mu ani to nepomohlo, ohradil se hradbou mlčení. Jeho aféra mi připomněla jiného zdatného funkcionáře ČSSD Jana Kavana. Ten svého času tvrdil o půl druhém milionu náhodou nalezeném v jeho trezoru na Ministerstvu zahraničí, že jsou to zbytky z kapesného ze služebních cest. Kavanova pravá ruka, jeho generální sekretář Srba pro změnu zase tvrdil, že podezřelé peníze má od tatínka, který je léta ukládal do krabice od bot. Následně u něj našla policie igelitku s třiceti miliony korun. Samá pozoruhodná vysvětlení.
K takovým vysvětlením původu peněz se dopracovala strana, která vyhrála v roce 1998 volby se sliby o provedení akce „čisté ruce“ a velkohubými prohlášeními svého předsedy Zemana o tom, jak rychle pozavírá sto dvacet tisíc tunelářů v republice. Jednou z mála větších ryb, která v sítích policie tehdy uvízla, byl paradoxně samotný letitý pokladník ČSSD Svoboda, podezřelý z tunelování státního podniku Liberta.  pokračování

Dělají si z nás legraci ?!
Současná česká politická reprezentace (až na výjimky) si o své občany dělá velké starosti. Jedním z příkladů může být útlocitná snaha mnoha politiků o to, aby volič nemusel běhat tak často k volbám. Ještě abychom museli chodit na nějaká referenda. Proto nám politici (prozíravější než naše Ústava) povolili zatím jen jediné účelové referendum ke vstupu do EU. Jiná ne ? (s výjimkou referenda o stěhování brněnského nádraží místního magistrátu).
Nyní se ale zdá, že sice naprosto výjimečně, ale přece jenom politici změnili svůj názor. Pravděpodobně budou po nás chtít přemítat o evropské ústavě. Podle mínění mnohých euroskeptických politiků, textu tak špatném, že čistá mysl politikova by se o něm v parlamentu nebo senátu bála sama rozhodovat. Co kdyby jí odmítli. Bude lepší, když to rozhodne někdo jiný. Najednou se i málo informovaný občan hodí do krámu.
Jiný alibismus můžeme sledovat při rozhodování o rozsahu penzijní reformy. Politické strany se prý podvolí jako jeden muž návrhům expertní komise. Heuréka, chtělo by se zvolat optimistovi. Konečně u nás rozhodují odborníci. Pane bože hraň nás od zlého, volá pesimista. Copak nemají ani ten kousek odvahy říci národu, že už jsme všechno prohospodařili, že je u nás málo dětí, a tak nebude na stávající důchody. Mají nás asi za hlupáky?  pokračování

Rok 2004
V minulém roce Česká republika vstoupila do Evropské unie, poslanci už poněkolikáté nezrušili svojí doživotní imunitu, zadlužování pokračuje povodňovým tempem, část televize Nova se vrátila původním majitelům, náklady nedobrovolně uhradili daňoví poplatníci. Země má během dvou let  už třetího premiéra a v jejich spotřebě zaujímá čelné místo ve světě. Nyní drží další primát s nejmladším evropským premiérem. Vyšetřování pokusu o uplacení vládního poslance před hlasováním o důvěře vládě vyznělo do ztracena. Lobbysté mají stálé hodně práce. Podnikatel Kožený a senátor Železný si žijí v pohodě. V Evropském parlamentu máme nepočetnější komunistické zastoupení ze všech nových zemí. Nezaměstnanost neklesá.
Od listopadu 1989 uplynulo patnáct let. Občané úspěšně protestovali proti jmenování staré struktury v Úřadu vlády. Prezident Klaus vyzval k tlusté čáře a zapomnění naší totalitní minulosti. Studenti prošli Prahou s heslem „Není koho volit!“. Předseda komunistů Grebeníček, syn známého komunistického mučitele, vyhrožoval návratem, ke starým pořádkům. Bývalý předseda ČSSD Zeman projevil samolibý zájem o návrat do vysoké politiky, kde o něj už nikdo nestojí.
Čeští humanitární pracovníci, vojáci a policisté vedou úspěšné zahraniční mise v Kosovu, Afganistanu a Iráku a jinde. Na Ukrajině proběhla oranžová revoluce bez přispění českých politických veličin, které o ní neprojevily zájem. Český politický rybník se opatrnickým zahraničně politickým postojem zase o kus zmenšil. Naše přední veřejné činitele, prezidenta s premiérem, nezaujala ani největší přírodní katastrofa v tomto roce, která postihla mnohé české občany, a ve svátečním poklidu si nerušeně užívali svoje lyžování.
Prvního ledna Česká republika oslavila dvanáct let samostatné existence. V roce 2005 začne probíhat příprava na další  parlamentní volby v následujícím roce. Politická odvaha ve druhém volebním poločase bude rychle klesat k nule, zatímco problémů k řešení zůstává stále stejně – důchodová reforma, vysoké daně, nezkrocená beztrestná korupce, nájemné bez regulace … Situace ale není bezvýchodná. Svobodná společnost vyspívá a zvyšuje své nároky na úroveň politické práce. Těm se budou muset lidé placení z daní všech přizpůsobit chtě nechtě, a to nezní špatně.  (redakce)

Turecké členství v Evropské unii
Rozhodnutí o zahájení přístupových rozhovorů s Tureckem je jedním ze strategických počinů Evropské unie. Turecko je muslimská sekulární země, s malým cípem v Evropě a velkým v Asii. Stačí se podívat na mapu a hned je jasné, jaké nové sousedy získáme v případě jeho vstupu.

Rozhodování o tureckém členství ale musíme hodnotit v kontextu srovnatelných rozhodnutí. Takovým bylo například posouzení přijetí bývalých sovětských satelitů (tedy i České republiky) a dokonce některých bývalých sovětských republik v Pobaltí. Stejně tak přijetí či zahájení rozhovorů se zeměmi na Balkánském poloostrově, zmítaném několik let válečným konfliktem hraničícím s genocidou. Přesto se členové Evropské unie rozhodli dát šanci splnit podmínky členství i těmto dalším sousedům, usilujícím o plné členství. A rozšíření o nové země probíhá zdárně. Kromě Turecka se jedná také o Bulharsko, Rumunsko a Chorvatsko. Dalším kandidátem může být časem také Ukrajina, která je svojí velikostí i chudobou srovnatelná s Tureckem. Přesto právě tato země vyvolává nejvášnivější diskuse.  pokračování

Výzva:   Velká příležitost české diplomacie
Ukrajinské politické napětí, vyvolané zkreslováním výsledků parlamentních voleb, ukázalo hlubší politické odlišnosti západní a východní části Ukrajiny, která je rozdělená v názorech na zahraničně politickou orientaci i reformu hospodářství. Také se liší národnostním složením (Ukrajinci a Rusové), náboženstvím a historií (západní část náležela k Rakousko-Uhersku, východní část k Rusku). Voliči obou částí země si vybrali kandidáty s hodně odlišným pohledem na politické a hospodářské směřování. Došlo k patové situaci.
V podobné situaci se nacházelo také Československo v letech 1989 – 1992. Dvě hlavní národnosti a jejich politické reprezentace s odlišnými názory na hospodářské a politické změny, regionálně seskupené politické strany, náboženské rozdíly a různá historické  zkušenosti. Touha po osamostatnění a společném státě zároveň. Československý rozchod byl řízený,civilizovaný a postupný. Nezanechal po sobě negativní stopy. Dokonce se dá říci, že přispěl k oživení vztahů mezi Čechy a Slováky. Československé rozdělení a jeho pozitivní výsledky, jsou neobyčejným politickým příkladem v rámci současných evropských dějin.
Náš příklad neznamená, že by rozdělení Ukrajiny bylo nutností nebo nejlepším krokem. To si musí rozhodnout samotní Ukrajinci. Ale zprostředkování československých zkušenosti s řešením podobné problematiky, je naší morální povinností.
Tímto chceme vyzvat české a slovenské politiky, zejména ty, kteří rozdělení Československa osobně řídili, aby se aktivně zapojili do pomoci při hledání východisek z ukrajinské krize. Hlavní političtí aktéři zániku československého federativního uspořádání jsou ještě dnes ve vrcholných politických funkcích. Mají tedy jedinečnou možnost, ale i povinnost, nabídnou svoje zkušenosti při hledání ukrajinského řešení. 
Vyzýváme prezidenta Václava Klause, předsedu senátu Petra Pitharta a exprezidenta Václava Havla a jiné české vrcholné představitele, aby se aktivněji zapojili do hledání pozitivního východiska současné situace na Ukrajině.     (redakce)

Ukrajinské jaro 
Ukrajina se probouzí ke svobodě. Nachází se v kritickém období svých dějin, tak jako naše země před patnácti lety. Nemá to lehké, protože sami už víme, jak je nesnadné překonávat následky dlouhotrvající komunistické diktatury. Ukrajina je navíc největší z bývalých sovětských republik, geograficky blízká k Evropě, o kterou mají stále některé síly v Rusku velký zájem.
Ukrajina nám připomíná jednu osobní československou zkušenost před šedesáti lety. V roce 1945 se konalo v Užhorodě zmanipulované hlasování o připojení Zakarpatské Ukrajiny k Sovětskému svazu. Tehdy podle předem připraveného scénáře sovětské rozvědky bylo zinscenováno jednomyslné hlasování ukrajinských „poslanců“ (dosazených agentů kyjevské centrály KGB) o připojení jejich země k SSSR. Za Stalina se zkrátka nějaké projevy občanské neposlušnosti netrpěly. Trestem byla smrt nebo deportace.
Prohlášení ruského ministra zahraničí, který požaduje ochranu ruské ambasády v západní části země ve městě Lvově, nám ale musí připomenout ještě něco jiného z naší nedávné historie. V srpnu 1969 provedla v Praze tajnou akci sovětská KGB. Provokatéři skrytí v davu demonstrantů (převlečení ruští agenti KGB a někteří věrní členové STB) hodili do výkladní skříně sovětského Aeroflotu dlažební kostky, aby komunistické vedení mohlo lépe  „zdůvodnit“ střelbu do davu (zemřelo několik lidí v několika městech), pendrekové zákonodárství a následné desetiletí trvající postihy pro neposlušné občany a jejich rodiny.
Ukrajina je dnes jedním velkým sudem prachu. Stačí škrtnout a dojde k tragédii. Vždy se může najít pár padouchů ochotných udělat cokoli, zvláště pokud účet splatí někdo jiný. Před šestatřiceti lety v Československu měli sovětští plánovači situaci usnadněnou přítomností  půlmilionové okupační armády. Na Ukrajině je situace naštěstí o poznání jinačí. Jistě se o nějaké zásahy mohou protiukrajinské síly pokusit, ale doufejme, že to nebudou zásahy rozhodující. Ukrajinci už nejsou bez informací a svojí zemi přejí to nejlepší. Důležité je, aby jich to v rozhodujících okamžicích vědělo co nejvíce, a dokázali svoji vůli prosadit. Nic lepšího dnešní Ukrajině přát nemůžeme.      25.11.2004  (lid)

Jak získávají peníze? Tunelují podniky, tvrdí tajná služba
Kromě občasných finančních výpomocí - třeba i od parlamentní strany KSČM - získávají podle BIS neobolševici peníze na svou činnost nelegálně. Třeba i tunelováním některých podniků, tvrdí tajná služba.
V této souvislosti se zmiňuje hlavně o aktivitách šéfa Komunistické strany Československa Miroslava Štěpána. Ten se podle BIS podílel v polovině devadesátých let na vytunelování severomoravského podniku Strojosvit Krnov, který je jediným českým výrobcem a vývozcem koželužských strojů. Ve zprávě se doslova píše: "Existuje také podezření, že se Štěpán ve spojení s dalšími osobami podílel na tunelování některých severomoravských podniků - například podniku Strojosvit, kdy jedna polovina zisku šla Straně československých komunistů (nyní KSČ), jedna čtvrtina přímo generálnímu tajemníkovi Štěpánovi a jedna čtvrtina dalšímu účastníkovi akce."
Miroslav Štěpán obvinění z tunelování Strojosvitu odmítá. "Absolutně to popírám. Jsou to nesmysly," řekl. V krnovském podniku Strojosvit, který se dříve jmenoval STG, Štěpán skutečně pracoval. V rozhovoru pro jedny místní noviny v roce 1996 řekl: "Nejsem podnikatelským společníkem STG, pouze zaměstnancem ve funkci obchodního manažera. Domnívám se, že je škoda, aby takový podnik jako Strojosvit opustil svá zavedená odbytiště ve východních státech. Jsem inženýr v oboru konstrukce a kandidát věd v oblasti ekonomie, proto jsem dobře obeznámen s kovovýrobou a zahraničním obchodem." Krnovský list Region tehdy uvedl, že Štěpán zajistil podniku kontrakty například s komunistickou Severní Koreou.
Továrnu přivedli na buben a vrátili státu
Podnik však i přes tyto kontrakty málem zkrachoval. Štěpánovi partneři nadělali podniku téměř čtvrtmiliardový dluh a museli podnik vrátit Fondu národního majetku.
Současný šéf podniku David Kostruh o někdejším tunelování Miroslava Štěpána už nic neví. "Nemám takové informace," uvedl Kostruh.
Tajná služba ještě připomíná, že neobolševici využívají ke svému financování četných kontaktů s ekonomickou sférou.
"Vyvíjejí i vlastní podnikatelskou činnost. Jejich zájem je především orientován na obchod s některými rizikovými zeměmi, jako je Írán či Libye. KSČ projevuje zájem o ruský zbrojní trh. Podle některých informací získaly extremistické skupiny i finanční prostředky po bývalé sovětské armádě," tvrdí BIS.     Jaroslav Kmenta  01.11.2004   MF Dnes

Šokující informace o rozšíření levicového extremismu

Svědectví o nelidskosti, brutalitě a bestiálnosti otce dnešního předsedy parlamentní strany KSČM 
Dostala se mi do rukou tématická jednotka pro střední školy s názvem TŘETÍ ODBOJ, zpracovaná pro školy politickými vězni v roce 1995, autor ing. Miloš Slabák – cituji z kapitoly POMĚRY VE VĚZNICÍCH:
   Nepředstavitelně surové výslechy s vynucenými podpisy nepravdivých doznání pak StB umožnily poslat před soud skupinu lidí, kteří se vzájemně usvědčovali z činnosti, kterou neprováděli, často ani nemohli provádět, a ze záměrů, které nikdy neměli.
   Jedním z míst, které vynikalo zvláště surovými metodami vyšetřování, byla úřadovna StB v Uherském Hradišti. Otiskujeme v doslovném znění část dopisu, v němž odsouzený J.M. žádá předsedu Krajského soudu v Uherském Hradišti o obnovu procesu. Žádost je datována v květnu 1958.
   „Je také nutno, abyste znal aspoň část zákroků vůči mně při vyšetřování, neb vyzvědačství jsem se nikdy ani myšlenkou nedopustil. Pan Grebeníček mne mlátil býkovcem, kopal do břicha a přirození, až mě dostal na zem. Na této mi pan Mitrenka šlápl na krk a postavil se na tuto nohu. Pan Grebeníček zakroutil hlavou a pan Mitrenka povolil šlápnutí. Pan Obdržálek na mě házel deku, abych neviděl kdo mě mlátí. Sám mě srazil pěstí, kterou mě udeřil po srdci, na zem.  Kolik ran a facek jsem dostal od Mitrenky, Grebeníčka, Žáka, Obdržálka, Řezníčka a jiných je strašné. Vzali mě do kola, kde jich bylo 8-9 osob a bili ze všech stran, až mě dostali na zem, hodili na mě deku a pan Žák po mě šlapal. Pan Mitrenka mě šlápl kramflekem na prsty u nohy a otočením se serval kůži ze 4 prstů. Krvácející rány ošetřil lékař Slabý a na druhý den tutéž nohu pošlapal, až obvaz z ran strhal a sešlapal dole. Lékař řekl, že pak nemá cenu nohy léčit. Bití na šlapky a záda bylo takové, že vše bylo jedna podlitina. Nohy naběhly tak, že byly jak černé pytle. Puchýře na nich stříhal lékař. Přál jsem si smrt jako vysvobození…“    Jan Šinágl (listopad 2004)     pokračování

Jedni byli biti, druzí pili pivo
V roce 1989 jsem oslavila magickou čtyřicítku. V tom roce můj manžel Jan Špáta natáčel film Největší přání o životním pocitu tehdejší mladé generace. Poslední záběry filmu byly natočeny 17. listopadu na Národní třídě. Když jsme se vymanili z původně úchvatné, posléze dramatické atmosféry bití a míjeli hospodu U Medvídků, nechápala jsem, že v pivnici běží život dál, jako by se pár desítek metrů opodál nepsala historie. Až později mi obraz hlučných žlutých oken osvětlil lidskou povahu. Jedni se nechají bít pro ideály, druzí pijí pivo.
Největším přáním tehdejší elity mladých lidí byla touha po svobodě a demokracii. Touha se naplnila. Mé největší přání, aby šel bolševik do prdele, se také vyplnilo. Pár let po revoluci jsme byli okouzlení a šťastní a nevěnovali jsme dostatečnou pozornost tomu, že bolševik kráčející do prdele vešel ve Sněmovní do jednoho hlavního palácového vchodu.
Na počátku nového tisíciletí jsem začala natáčet dokumentární cyklus Ztracená duše národa o lidech, kteří se postavili zločineckému komunistickému režimu. Ztratili svobodu, své ženy, muže, děti, svůj občanský život a byli vězněni, mučeni a ponižováni v komunistických lágrech. Mých šestnáct filmových hrdinů, patřících do skutečné elity národa, bylo zlomkem z obětí nelidského režimu. Pamatujme si tato čísla! Režim, jehož pokračovatelé a ideologičtí vyznavači zasedají ve sněmovně demokratické republiky, protiprávně odsoudil 270 000 nevinných, 270 lidských duší popravil, 250 odhodlaných zastřelil na hranicích, 80 utýral ve vyšetřovací vazbě a 8000 vězňů nechal zahynout ve věznicích a lágrech. Ke všem těmto číslům geometrickou řadou přibyly zničené životy členů rodin, příbuzných a přátel, vdovy a vdovci, opuštěné děti a sirotci.
Před dvěma lety jsem se k tématu zločinů komunismu vrátila filmem Bez trestu, bez pokání. Vězni padesátých let, jimž ani nebyl oficiálně přiznán statut třetího odboje, ačkoliv se postavili režimu hrůznějšímu, než byl nacismus, se vyjadřovali k pojmu "tlustá čára", který byl v naší společnosti nastolen ve smířlivé a radostné porevoluční atmosféře. Dnes už vím, že radost a smířlivost nebyly skutečným důvodem k eufemismu tlustá čára. Tlustá čára neexistuje, je to blbost, nesmysl, podvod. Za zmarněnými a ztracenými životy nelze namalovat žádnou čáru. Jedinou možností je cesta od trestu k pokání a následnému odpuštění. Když v padesátých letech národ nečinně a zbaběle přihlížel zločinné absurditě, ztratil svou duši. Dnes ji ztrácí podruhé, protože ztrácí i svou paměť. Neztrácí ji proto, že by byl zasažen demencí, ale proto, že ho zajímá jen svět rozprostírající se k plotu vlastní zahrádky, zatímco za plotem prolézají státní správu estébáci a soudní dvory bývalí přisluhovači režimu, který byl označen za zločinecký. Dodnes se konají zmanipulované soudní procesy. Dva příklady za všechny - kauza Grebeníček, kauza Vladimír Hučín.
Rezignujícím národem nemíním zodpovědné a vědoucí občany moudrého ducha, ale nevoliče, voliče komunistů, konzumeristické kondelíky, kariéristy, pivní mudrlanty, lhostejné vyznavače filozofie malá domů... Nevědí totiž, že národ, který nezná svou minulost, si ji bude muset zopakovat.   Olga Sommerová (MF Dnes 10.11.2004)
Pánbůh s námi a komunisti pryč!  
***   Žádná Tlustá čára neexistuje, je to blbost, nesmysl, podvod.

Politická scéna se nadále polarizuje.

To že poslední volby vyhrály strany, které nejsou ve vládě je logické. Volební výsledek stran vládní koalice je různý. Zatímco lidovci si polepšili, středová sociální demokracie přešlapuje na místě a v budoucnost Unie svobody, volič přestal věřit. O dalším volebním nárůstu KSČM se vedou jen povrchní spekulace. Málokdo si je vědom podstaty problému, tedy schopnosti  extrémní levice zlepšovat výsledek v každém následujícím kole voleb.
Komunisté jsou v opozici už patnáct let a pomalu se na způsoby jejich vlády zapomíná. Však se také hodně snaží, aby navenek vypadali jako dobráčtí strýcové, ale přitom jsou po čertech mazaní. Pokud chcete vědět, jestli mají šanci být nejsilnější levicovou stranou už po skončení dalších parlamentních voleb, odpovězte si pravdivě na následující jednoduché otázky.  pokračování

Klausofóbie ODS a stagnace pravice.

ODS má v současnosti zdaleka největší preference ze všech politických stran, ale stejně jsou menší, než je dnešní součet hlasů stran levicových. Nejsilnější strana je tak odkázaná na rozhodnutí  někoho jiného už druhé volební období po sobě. Pokud něco neudělá, bude jí opět hrozit práce v opozici. Proč je česká pravice tak „slabá“?

V roce 1997 se pravice rozštěpila (po skandálu s tajným financováním ODS) v období  předsednictví tehdy už letitého předsedy Václava Klause. Přestože  pravice dostala v předminulých volbách (1998) v součtu více hlasů než levice, nebyla schopná (kvůli osobní nevraživosti jejich představitelů) vytvořit vládu. Václav Klaus nenáviděl politického odrodilce Jana Rumla a ke spolupráci pravicových stran nedošlo. Raději volil opozičně-smluvní spolupráci s levicovou ČSSD, než by se domluvil se svými bývalými stranickými oponenty. Také tím poškodil na delší dobu důvěryhodnost pravice, které voliči v součtu dali nejvíce hlasů.  pokračování

Uherčice jako příklad?
(příběh jednoho zámku v pohraničí)

Uherčice, vesnice a zámek, který stojí už po staletí na jižní Moravě poblíž rakouské hranice. Na konci války v roce 1945 byl Benešovými dekrety původním italským majitelům zkonfiskován. Kdysi výstavné sídlo, centrum místního kraje, se začalo rychle měnit v padesátých letech po příchodu komunistů k moci.

Nejdříve se v zámku usídlila Československá lidová armáda. Zámecké místnosti a chodby natřela na zeleno. V dalších letech bylo v zámku nápravné zařízení s věznicí a později dostal zámek do správy místní státní statek, který dílo zkázy dokonal. V krásném tanečním sále skladoval mokré obilí k dosušení a tím zničil původní podlahy a částečně i kresby. pokračování

Globální terorismus
(napsáno k třetímu výročí 11.září)

Jsou to už tři roky, co v New Yorku umřely tři tisíce lidí. Další velká lidská tragedie v jihoruské Osetii světu opět připomněla současný problém globálního terorismu, který přinesl stovky mrtvých nevinných obětí včetně dětí. Události, které vyvolají  pocit žalu i otázku, co podniknout, aby se takovým hrozným činům zabránilo? Myslím, že hlavní je, aby teroristé neměli podporu ve společnosti, ve které vyrůstají a jsou vychováváni, aby nebylo žádným hrdinstvím, stát se teroristu, aby takoví jedinci nebyli oslavováni, aby jimi stále více jejich soukmenovců pohrdalo, stejně jako normální společnost pohrdá vraždou. Dosáhnout takového stavu nebude snadné, bude to dlouhodobý úkol, možná generační. Terorismus musí vyjít z "módy" i v oblastech, kde se rodí.. Pomoci v tom musí sdělovací prostředky, tradiční společenské autority včetně náboženské složky a v neposlední řadě také politická řešení, za která jsou odpovědní politici.  pokračování

Ostnaté dráty - připomínka naší nedávné minulosti
(příspěvek napsaný na počest Pavla Tigrida)

Letos o prázdninách jsem měl možnost spatřit torzo železné opony. Moc mě zajímalo vidět jí zblízka. Poznat to, co jsme léta nemohli na vlastní oči spatřit. Ty dráty dodnes zůstaly zachované u rakouské hranice za moravskou obcí Čížov u Vranova nad Dyjí, jako němá připomínka komunistického panování. Tento plot pokrytý ostnatým drátem se strážní věží dnes už zdaleka nepůsobí nijak ohromujícím dojmem. Zkrátka postupně odvykáme organizovanému strašení. 

Dnes je dochovaná jedna řada sloupů s ostnatým drátem. Původně byla dvojitá a před ní  byl udržovaný několik metrů široký uhrabaný pruh s pískem, který ukazoval stopy. Ve strážní věži, podobné těm dnešním ve věznicích, byli vojáci se psi a se samopaly. Ploty byly původně napojené na vysoké napětí, které ale bylo nepraktické a velmi nebezpečné a v pozdějších letech bylo nahrazené ostnatým drátem s poplachovou signalizaci, aby strážní poznali, ve kterém místě došlo k „narušení“ hranice. Věděli hned přesně, ve kterém místě k narušení došlo. Po asfaltové cestě postavené souběžně s plotem vyjela v případě poplachu ozbrojená hlídka hledat uprchlíka. Ten měl ke skutečné hranici v mnoha místech ještě pěkně daleko a tak bylo dost pravděpodobné, že ho zlikviduje na Českém území. V místech u Čížova v Podyjí jsou to čtyři kilometry do Rakouska.     pokračování

Mnozí návrat komunistů a jejich pomahačů podceňují
Demonstrace umělců za odvolání šéfa Úřadu vlády Stanislava Grosse opětovně upozornila na problém zvaný staré struktury. Premiér, který je profesionálním politikem, a měl by tudíž o politice hodně vědět, se veřejně zastává svého důvěrníka, který byl na sklonku existence komunistické diktatury důstojníkem a velitelem roty v pohotovostním pluku ministerstva vnitra.
Těch pohotovostních pluků, které mělo vedení KSČ připraveny už v roce 1948 k potlačení odporu obyvatelstva proti připravovanému komunistickému puči, těch pohotovostních pluků, které už v v roce 1948 mlátily studenty, kteří se vydali na Pražský hrad podpořit rozhodnutí Edvarda Beneše. Těch pluků, které se podílely na zatýkání představitelů Československa v roce 1968 a rozháněly krvavě demonstranty o rok poději. Těch pluků, které se nepřestaly cvičit ke krvavým zásahům proti vlastnímu obyvatelstvu a byly oporou okupantům. Ostatně ty samé pohotovostní pluky používané KSČ brutálně zasahovaly při demonstracích v lednu 1989 a opětovně proti studentům v listopadu. Mlátily by nás dodnes, pokud bychom se komunistické represi aktivně nebránili.  pokračování

Česká politická vágnost pokračuje
Po mírném vykolejení z opravdu nechutného stylu bezostyšných politických obchodů v časech „opoziční“ smlouvy, se starý vlak s novým strojvůdcem vrací do starých kolejí. Momentální situace je o to nepříjemnější, že novému strojvedoucímu dává souhlas k odjezdu na krátkou trať jiný aktér téže komedie, který se mezitím ocitnul (také díky podpoře komunistů) v roli výpravčího na Hradě. Všichni kteří rozhodují o tom, kdy a jak vlak odjede, jsou, zdá se, s výsledkem spokojení. Jediný kdo netuší kam vlak pojede a jestli se v něm také někdy někdo konečně pořádně uklidí, jsou jeho cestující.   pokračování

Volební systém
Pád koaličního kabinetu Vladimíra Špidly oživil diskuse na stránkách médií o volebním systému. Volání po jeho změnách zaznívá ze strany politiků, politologů i médií. Jak už bývá v našich krajích zvykem, každý si pod stejným pojmem představuje něco jiného, něco vlastního.  pokračování

Komunistické volební úspěchy
Mnozí si lámou hlavy, proč komunisté posilují v každých dalších volbách. Jiní jejich volební úspěchy bagatelizují. Před každými volbami se všichni ale navzájem ujišťují, že už komunisté více hlasů nedostanou. Starý vtip, který popisoval zbytky komunistů žijících v Tatrách, se nenaplnil. Proč?
Většina komentátorů popisuje nárůst hlasů komunistů jako hlasy protestní. Nejprve to měly být hlasy Sládkových republikánů, poté hlasy nespokojenců zlákaných Milošem Zemanem. V posledních volbách do Evropského parlamentu ale toto vysvětlení nefunguje a nebude fungovat.   pokračování

Výsledky prvních voleb do evropského parlamentu. 
Nižší účast voličů v nových zemích EU názorně ukázala, že mezi nováčky z východní Evropy a stávajícími zeměmi, existují poměrně velké rozdíly. Stará hranice jako by stále byla na mapě Evropy viditelná (a po nějakou dobu ještě asi bude). Nové země si slibují od členství v bohatém klubu rychlejší ekonomický rozvoj s využitím společných fondů a dotací. Uvidíme jak velký bude rozdíl v praktických  záležitostech , které vyžadují spoustu znalostí a práce (projekty, spolufinancování, řízení atd.) Jak můžeme vidět na příkladu těch, kteří vstoupili už dávno před námi, ne všechny členské země stejně úspěšně využily svoje šance.  pokračování

Obrana demokratického prostoru
Svoboda získaná v roce 1989 se nám zdá po tolika letech tak samozřejmá. Sdělovací prostředky bez cenzury, spolky a občanská sdružení bez všeobjímající kontroly strany, samostatná místní a krajská samospráva, cestování bez omezení, nedotknutelnost soukromého vlastnictví  ...
Těžko se vzpomíná na to, že jak to bylo kdysi za komunistického režimu všechno naopak. A tak jako by se zdálo, že už všechno máme zajištěno a nic už není třeba. Bylo by příjemné  nechat se tak sladkou představou ukolébat.
Při bystřejším pohledu ale zjistíme, že to tak růžově zdaleka ještě nemáme.  pokračování 

Rusko soused EU.
Rusko ovlivňuje evropskou politiku nejen jako člen Rady bezpečnosti, ale také jako její bezprostřední soused. Angažuje se v mnoha politických otázkách, které zajímají Evropu. Nejvíce viditelný a dlouhodobý je odpor Ruska k NATO a v poslední době také nechuť k začlenění pobaltských zemí do EU. Také při americkém vojenském zásahu v Iráku se ruské diplomacii podařilo na protiamerickou stranu zlákat některé evropské země (Německo a Francii). Rusko se snaží zasahovat i do oblastí spadajícími do bezprostřední kompetence EU.  pokračování

Česká samolepka na cestě do unie
Několik dnů mi na pracovním stole ležela samolepka na auto se znakem Evropské unie. Našel jsem jí před několika dny v novinách s “vlastnoručním” podpisem českého ministra zahraničí, který mi přál šťastnou cestu. Několik dnů jsem jí tiše sledoval, ale rozhodl jsem se ,až o několik dnů později, těsně před odjezdem do Vídně.   pokračování

Aktuálně:   V pondělí 17.května od 15.00 se koná v Přerově na náměstí TGM koncert na podporu Vladimíra Hučína - účinkuje Pepa Nos. Annonce pana Kudláčka otiskuje ve všech vydáních vyzvu na podporu kpt. Vladimíra Hučína - týdne čte 320 000 občanu!
Výroba triček s fotografiemi VH se rozjíždí, pozvánky na soud jsou sirény mezi obyvateli. Podpora Vladimíra Hučína stoupá každým dnem. Věřím, že je pouze otázkou času, kdy se veřejná média odváží více a objektivně o VH informovat. Podpisy na petici jsou velmi vypovídající.  Držte nám palce!  Napsal nám Jan Sinagl    více zde   pozn. redakce - soukromé výzvy k pořádání akcí běžně nezveřejňujeme, ale v případě Vladimíra Hučína činíme výjimku.

Co dál v Evropské unii
A je to za námi. Oslavy a projevy ke vstupu České republiky do Evropské unie skončily. Začíná každodenní život v unii, který ještě neznáme, a chvíli nám bude trvat, než se naučíme spoustu potřebných věcí. S čím začít?
Geograficky je naše republika středně velkou zemí, kromě sousedního Polska, které je výrazně větší. Nejsme na vnější hranici Evropy. Naše zájmy měly vždy spíše lokální charakter, daný vnitrozemskou polohou a nepřímým přístupem k moři. O to pozorněji sledujeme a známe naše sousedy.
Co máme prosazovat a s kým se v unii více kamarádit? Nejvíce pochopení nalezne Česká republika u zemí s podobným dlouhodobým zájmem. Takové země se mohou stát našimi přirozeně blízkými partnery a spojenci nejen v Evropských záležitostech.  pokračování

Euroskeptici a eurooptimisté
K nejznámějším příznivcům vstupu České republiku do Evropské unie patří bývalý prezident Václav Havel a současný ministerský předseda Vladimír Špidla. Nejznámějším odpůrcem vstupu je současný prezident Václav Klaus, který si na vyprofilovaném odporu k EU vystavěl novou část svého politického image. Vstup do EU je proti srsti českým komunistům, kteří ale do Evropského parlamentu kandidují.    pokračování

Volba prvního českého evropského komisaře
Za dva týdny vstupujeme do Evropské unie a naše politická mapa se změní. Česká republika nominovala (způsobem víc než vlastním) neúspěšného kandidáta na eurokomisaře. Česká vládní delegace včele s ministerským předsedou Špidlou vehementně prosazovala, aby každá nová členská země měla „svého“ zástupce. Když toho konečně dosáhla, nebyla schopná svého zástupce vybrat. Teprve druhý pokus s pomocí  samotného předsedy Evropské komise přinesl jméno přijatelného kandidáta. Byla to zkrátka pěkná mezinárodní ostuda v uskupení kam právě vstupujeme. V časovém presu nalezli narychlo odpovědní politikové kompromisní řešení.     pokračování

Nezaměstnanost
Nezaměstnanost se v letošním roce vyšplhala na dost nepříjemných jedenáct procent a zdá se, že ještě může narůstat. Ať už se s jejími důsledky bude potýkat současná nebo příští vláda, bude muset překonat mnohé, aby se jí to podařilo. Musí zvládnout nejen povzbuzení hospodářského růstu nebo rozšířit aktivní politiku zaměstnanosti. Bude muset dořešit léta nedořešené problémy, které s touto ožehavou otázkou na první pohled nesouvisejí.    pokračování

Achillova pata prezidenta Klause
Popularita Václava Klause stoupá závratným tempem. Z části je to tím, že má svoje skalní obdivovatele a stoupence, z části tím, že nedělá kontroverzní rozhodnutí. Také se úspěšně pasuje do role hlavního ochránce národních zájmů republiky v Evropské unii a tak u mnohých lehce boduje.   pokračování

Dluh tisíc miliard.
Dluh veřejných rozpočtů v České republice odhaduje evropský statistický úřad Eurostat na na tisíc miliard korun. Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj OECD označuje český důchodový systém za naprosto neudržitelný a schopný do čtyřiceti způsobit úplný rozklad státních financí. Nezaměstnanost vyskočila na hrozivých jedenáct procent a změna je v nedohlednu. Poslední roční schodek státního rozpočtu činil přes sto miliard korun. A to není všechno.
    Hospodářský růst v porovnání s Polskem, Maďarskem, Slovinskem je poloviční. Daňové zatížení podnikatelů je o hodně vyšší než v okolních kandidátských zemích. Tolik EU kritizovaná vysoká míra korupce se stále výrazně nesnižuje. Výsledkem je vysoká nezaměstnanost, nízká produktivita práce a konkurenceschopnost hospodářství jako i stále nízké platy.  pokračování

V Madridu za Prahu
Ideologická nebo náboženská konfrontace 21. století je jen další modifikací mnoha druhů -ismů (fanatismů), které lidstvo provázejí. Dnes žijeme v globálním světě a tak i novodobé fanatismy na nás dopadají v širším dosahu. Poslední úder lidské nenávisti zasáhl španělský Madrid. Výsledkem jsou stovky mrtvých a těžce zraněních. Vrahem těchto lidí nebyl šílený jednotlivec, ale celá vražedná skupina, která se na akci pečlivě a chladnokrevně připravovala. Stejně krvavou akci může dokonce opakovat jindy (dokud nebude dopadena) a na jiném místě.
    Zatím není přesně jasné kdo ani proč spáchal takové další ohavné svinstvo. Okolnosti ale mnohé napovídají. Událost se stala v 11. den v měsíci, v předvolebním čase. Byla namířena proti civilnímu cíli. Náhodou možná také není, že právě Španělsko, je v pořadí druhým největším evropským vojenským spojencem USA (po Velké Británii) ve válečném tažení v Iráku.   pokračování

Proč by se neměla veřejnoprávní televize privatizovat
Problematiku veřejnoprávních médií nejsou schopni naši zákonodárci uspokojivě řešit už několik let. Největší množství zásahů do svého fungování musí vytrpět Česká televize. Ono totiž platí, že čím větší je vliv daného veřejného média, tím větší je politická snaha do jeho práce zasahovat. Ukazuje to například Český rozhlas, který naše politiky zdaleka tolik nevzrušuje.   pokračování

Ruské předvolební kotrmelce    Pět týdnů před ruskými prezidentskými volbami zmizí nezmámo kam prezidentský kandidát Rybkin, hlasitý kritik současného prezidenta Putina, největšího  favorita voleb. Když se vrátí do Moskvy, nejdříve se tváří jako by se nic nestalo, a udělá tím ze sebe hlupáka. Za dva dny ale mluví v Londýně úplně jinak. Na tiskové konferenci popisuje, jak byl vylákán na Ukrajinu pod falešnou záminkou, zdrogován a několik dnů držen v bezvědomí v Kyjevě. Do Ruska se do skončení prezidentských voleb vrátit nehodlá. Obává se o svojí bezpečnost a bezpečnost své rodiny.  celý článek

Dobré zprávy z justice     Podání k Ústavnímu soudu bude napříště jednodušší a rychlejší, protože nebude nutné, dovolávat se nejdříve k Nejvyššímu soudu. Projednání složitého soudního případu se tím usnadní. Tuto změnu prosadil parlament přes odpor prezidenta.
  Druhou pozitivní změnou v právu je, že se v případě vyhraného soudního řízení u Evropského soudu pro lidská práva ve Strasbougu, budou moci občané obnovit své soudní řízení v České republice. To je významný posun vpřed. Spolu s loňským zahájením práce Nejvyššího správního soudu, který řeší stížnosti na nesprávné rozhodování úřadů, nadále roste šance na dovolání se spravedlnosti a zkrácení projednávaných případů.
  Obojí je dobrou zprávou. Vadou na kráse chválihodné snahy všech ústavních činitelů o zdokonalení české právní soustavy ale je veto prezidenta Václava Klause, který dal předost svému strachu z "oslabení" vlastní pozice, před pozitivním přínosem těchto změn v celé společnosti.      12.2.2004 (lid)

Seznamy StB     Lidé pokládají seznamy StB většinou za největší špínu komunistického režimu. Je pravda, že být označen veřejně za udavače, není jistě příjemné. Je to ale všechno, co bychom v souvislosti v tím měli vědět?
   Prvním závažným problémem seznamů je, že v komunistické společnosti všemocná StB, nutila lidi ke spolupráci násilím a pohrůžkami. Ne každý byl schopen ubránit se, zvláště v době největších represí, tedy v padesátých a šedesátých letech. Kromě toho stovky a možná tisíce jmen v seznamech chybí, přestože na tyto skutečnosti upozorňují léta jak jednotlivci (Petr Cibuka), tak některá sdružení (Archivy, Oni byli první). Vedení ministerstva vnitra nejeví o řešení požadavku veřejnosti na lepší informace valný zájem. To je vážné pochybení.   pokračování

Evropská komise versus národní státy.      Evropská komise se rozhodla zpochybnit rozhodnutí ministrů financí všech stávajících členských zemí podáním žaloby k Evropskému k soudnímu dvoru v Lucemburku. Takové rozhodnutí by mohlo být na jedné straně chápáno jako bohulibá snaha bránit pakt stability, a tedy evropskou měnu, nebo přesně naopak. Určitě se ale jedná o zlomovou událost a první přímé měření sil mezi evropskou komisí a národními státy. Národní státy ale nejsou jednolitá skupina. Mají často různé přestavy o způsobu evropské integrace.  pokračování

Poslanecká závist a nominace do Bruselu.
Česká republika vybírá svého eurokomisaře, kandidáty na poslance evropského parlamentu a několik set dalších úředníků do Bruselu. Jedná se o velmi dobře placená místa. Například měsíční plat europoslance, se může vyšplhat na tři sta tisíc měsíčně. A právě tohle hnulo žlučí  některým našim (ne špatně placeným) poslancům. Závistivě navrhují, aby se bruselské platy Čechům snížily na jejich úroveň. Přitom sami mají nejlepší možnost, jít pracovat do EU. Možnost sice mají, ale ...  pokračování

Aktéři smrti Jana Masaryka     Jan Masaryk byl 10. března vystrčen vrahy z okna koupelny ve výšce 14,5 metru ve svém bytě v Černínském paláci. Byl nalezen v pyžamu a byl bos. Jeho nohy byly pádem úplně roztříštěné. Všechna vyšetřování okolností jeho smrti označila jeho smrt jako vraždu. Kdo mohl mít zájem na vraždě Jana Masaryka, patnáct dnů po kumunistickém puči v Praze? Vrah je podle výsledku vyšetřování Ilji Pravdy z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů  komunismu neznámý.  pokračování

Svět se mění pod rukama
Nakonci roku 2003 došlo několika událostem, které ilustrují, v jak dynamickém světě dnes žijeme. Přestavitelé vlád Evropské unie se nedohodli na přijetí návrhu nové evropské ústavy, Američané našli ukrytého diktátora Saddáma Husajna a v Rusku se konaly důležité parlamentní volby, ve kterých neuspěli ruští komunisté. pokračování

Rusko v periodě Putina
Prezidentem Putinem podporovaná politická strana vyhrála na celé čáře parlamentní volby. Vzestup ruského prezidenta, zahájený válkou v Čečensku, pokračuje jen pár měsíců před druhou prezidentskou volbou. Jak to změní dnešní Rusko? Druhé volbě prezidenta Putina  dnes už nic nestojí v cestě, a pokud bude chtít, může změnit ústavu a zůstat tradičně ve funkci doživotně. pokračování

Výročí 17. listopadu  (vzpomínky účastníka)
Na podzim 1989 už všechno nasvědčovalo tomu, že to s komunismem v sovětském bloku jde hodně rychle z kopce. Když začali utíkat východní Němci, nejdříve přes Maďarsko, a potom dokonce i z Prahy, kde zůstaly ulice zaplněné jejich odstavenými trabanty, bylo jasné, že se Husák s Jakešem, Štrougalem a ostatními vedoucími soudruhy dlouho u moci neudrží. To věděli i komunistické špičky, a tak pět měsíců před listopadem, povolili lidem cesty do zahraničí, pokud nějaký cizinec složil do státem vlastněné banky valuty. Připravovali se tím na investice v kapitalismu s předstihem. Přemluvil jsem tehdy jednoho zahraničního turistu na Příkopech, a tak jsem byl poprvé na západě. pokračování

Nečitelná zahraniční orientace prezidenta Václava Klause 
Česká republika je budoucím členem Evropské unie a stávajícím členem NATO. Orientace republiky, tak jak jí nasměrovaly první autority po listopadu, tedy Václav Havel, Jiří Dienstbier, Josef Zieleniec, Cyril Svoboda a další, byla jasná – prozápadní atlantická orientace a spolupráce se všemi demokratickými státy. Podobná byla i orientace Václava Klause, ať už v roli ministerského předsedy, předsedy parlamentu, a v neposlední řadě, předsedy pravicové ODS.    pokračování

Nenadálé zásluhy prezidenta Beneše. 

Česká politická reprezentace by měla najít více umu a odvahy. Neměla by se donekonečna schovávat za šedesát let staré Benešovy dekrety a rozhodnutí. To jí v budování vlastní pozice na evropské scéně nepomůže. Nepotřebujeme pořád dokola obhajovat nějaké falešné zelenohorské rukopisy, abychom zdůvodnili způsob vlastní existence. Musí to jít i bez nich!   (lid) 26.10.03

kniha Zbyňka Zemana Edvard Beneš   "Spoluzakladatel nové svobody, tvůrce míru ve střední Evropě, skvělá osobnost evropské politiky - tak zněly některé z úsudků Benešových současníků o jeho působení. Nepřáte­lé mu vytýkali nedostatek vlasteneckého nadšení, osobní chlad, sklon k intrikářství.
Když jsem se zabýval jeho životem, můj vztah k Benešovi kolísal. Přílišná chvála, jež zaznívala zvláště za jeho vlády, mne zahnala mezi Benešovy kritiky, kdežto ostré útoky, které se objevily zejména po roce 1989, ve mně vyvolaly obrannou reakci. Tak jako tak, psát o Benešovi jako o politikovi - a možná, že ještě více jako o člověku  - rozhodně není lehký úkol.
Nevyrovnané přístupy k osobě prezidenta i k nedávné historii svědčí o podvědomém strachu Čechů z možné ztráty drahocenného dědictví minulosti. Nevěřím, že existuje nějaký 'konečný soud dějin' nebo že 'správný' výklad Beneše nakonec umožní další pečlivá práce v archivech. I když budeme vědět o Benešovi vše, což je tak jako tak nemožné, rozhodně nám automaticky nevyplyne ten jediný správný přístup k jeho životu a práci. Historikovo chápání minulosti ovlivňuje přítomnost daleko více, než jsou mnozí z nás ochotni připustit.”  
(z přebalu knihy historika Zdeňka Zemana  Edvard Beneš, Mladá Fronta 2000)

kniha Margaret Thatcherové   Umění vládnout nám přibližuje v ducha nejlepších tradic britské konzervativní politiky. Zabývá se mnoha tématy a souvislostmi v globálním světě. Mnohé z nich se dotýkají také české politiky a Evropy. Zajímavé jsou i názory autorky na mnohé neuralgické body dnešního světa, jako byly války na Balkáne, proces sjednocování Evropy, vývoj postkomunistického Ruska a hodnocení konce studené války.

  Madeleine Albrichtová v Praze     V pondělní podvečer podepisovala Madeleine Albrichtová svojí knihu pamětí, na kterou stáli lidé v dešti frontu přes půl Václavského náměstí. Delší fronta v Praze bývá už jen na korunovační klenoty. Na vlastní oči jsem to viděl a myslím, že jí zájem obyčejných lidí potěšil. Je to koneckonců asi nejopravdovější odměna pro politika, který se upřímně stará o věci veřejné a pomáhá své zemi. (lid) 22.10.03

Madeleine blahopřejeme a děkujeme. Přijeďte zase do České republiky. 
foto Tomáš Novák                                            
Související  odkazy:  viz rubrika  Krajané

Otázka evropské integrace       V souvislosti s diskusí kolem nového návrhu evropské ústavy, se u nás vynořila spousta diskusí na téma evropského integrace, jak tento proces nazývají jeho příznivci  a nebo také slovním novotvarem takzvaného evropského „superstátu“, jak ho označují jeho odpůrci vedení komunisty s ODS, včele se současným prezidentem Václavem Klausem. Kdo z nich má větší nebo menší pravdu, když jde o postoje velmi různé? Než se pustíme do úvah o přínosech nebo škodlivosti pokračujícího  procesu sjednocování Evropy, pokusme se nejdříve sumarizovat naše vlastní zkušenosti spojené s takovými otázkami.    pokračování

Občanská společnost       V poslední době je stále jasněji vidět, že se u nás pevně ukotvuje to, co již před lety předpovídali někteří lidé, třeba Václav Havel. O slovo se hlásí stále silnější občanská společnost, postavená na lidské aktivitě a svobodě. Páteří občanské společnosti jsou nesčetné organizace a jejichž členové, kteří se starají o nejrůznější záležitosti.  pokračování

Benešovy dekrety se k nám vracejí jako bumerang     Potomci továrníků se hlásí o svá práva na majetek znárodněný Benešovými dekrety. Nenechte se mýlit, není to majetek „Němců, Maďarů a zrádců“, to byl jiný dekret. Je to majetek potomků českých rodin, který byl znárodněný na podzim 1945. Mají jejich rodiny na svůj bývalý majetek právo nebo ne, a jak to tehdy vlastně bylo?  pokračování

Odešel vzácný člověk - Pavel Tigrid       Pavel Tigrid už není s námi a je to velká škoda. Jeho laskavý a lidský tón, který nebyl zkalen ani léty, ani těžkostmi života, je pro nás i nadále velkým příkladem. Po listopadu 89 jsme měli možnost poznat ho u nás doma osobně. Jako jeden z prvních se k nám vrátil z emigrace a bez okolků se pustil do práce.  pokračování

Globální politika     Poslední zprávy ohledně stavu ozónové díry jsou velmi optimistické. Opatření na omezení výroby látek ničících ozónovou vrstvu se už kladně projevily. Další velký problém globálních rozměrů se daří lidem zvládnout. To zní velice optimisticky a povzbudivě. Podobných problémů celoplanetárních rozměrů, ale zbývá k řešení ještě hodně.  pokračování

Restituční hranice 1948    Každý stát v určité přelomové nebo revoluční době dramaticky mění vlastnické vztahy. Takovým příkladem z naší historie může být obstavení velkostatků v listopadu 1919 pod heslem „odčinit Bílou horu“ (1) s následnou pozemkovou reformou, nebo poválečné dekrety prezidenta Beneše o konfiskaci majetku Němců Maďarů nebo následné znárodňovací dekrety v roce 1945.  pokračování

Náš vstup do EU     Upravená pole, nové silnice, usměvaví lidé – to je ta natolik obávaná Evropská unie? Zatímco se Evropa sjednocovala a sílila, my jsme poslední polovinu minulého století prožili dvě okupace a desetiletí komunistické tyranie. Není divu, že jsme se z původně nadějné pozice propadli a ostatní svobodné evropské země nás během té doby přehonily.  pokračování

Vnitřní zdroje a vnější tlaky       Vymahatelnost práva, korupce, očista tajných služeb, vysoké daňové zatížení, dluhy veřejných rozpočtů. Co mají tato zásadní společenská témata společného?
O vymahatelnosti práva se u nás planě diskutuje už pěkně dlouho. Dobře víme, jak je to nepříjemné, když se ani u soudu nemůžeme dovolat spravedlnosti. O problému víme, ale nechce se nám ho řešit. Gigantické zpronevěry a tunelování z první poloviny devadesátých let zůstávají nepotrestány, stejně jako zločiny komunismu.V poslední době ale poznáváme, že ani vymahatelnost práva nelze nekonečna ignorovat. Množí se případy úspěšných arbitráží, které brání zahraniční investice tím, že se dožadují plnění našich mezinárodních závazků. A není to jen případ Novy. Už se rozbíhají další větší arbitráže. Zlepší to náš právní systém?  pokračování      

Hovoří Vladimír Hučín (bez komentáře)    Je všeobecně známo, že jsem pracoval u BIS na problematice 4. odboru, tj. na problematice subverse státní správy - v podstatě levicový extremismus, který je propojen s terorismem. Když jsem nastoupil, měl jsem jisté zkušenosti, dokladované listinnými důkazy, ke kterým jsem se dostal krátce po 17. listopadu, kdy jsem se pokusil zachránit množství materiálu a dokumentů, které měly být plánovaně zničeny - bohužel pod kontrolou některých významných signatářů Charty 77. To jsem tenkrát dost dobře nechápal, že tomu tak může být. Množství těchto dokumentů jsem zachránil. Dnes jich je velká většina obsahem mého trestního spisu.  pokračování

Současná ruská politika      Při  hledání odpovědi na otázku jaká je a bude současná vnitřní a zahraniční ruská politika, je potřebné analyzovat období nejméně posledních třiceti let, kdy začalo docházet k prvním hlubším změnám ve zdánlivě neměnném sovětském totalitním systému.   pokračování

Vstup do Evropské unie      Už jen referendum dělí obyvatele České republiky od vstupu do Evropské unie. Důležitou otázkou není jen jak moc do unie sami chceme, ale také jak jsme na vstup do unie připraveni. Od vzniku Československa jsme samostatně neřešili důležitější otázku. Jak budeme v této etapě dalšího vývoje českého státu úspěšní?  pokračování

Folklór nebo zahraniční politika?
V poslední době jakoby česká zahraniční politika ztratila poslední zbytky soudnosti. Jsme a nejsme součástí válečné koalice. Nejvyšší český zástupce v OSN a současně poslanec vládní koalice země, která je členem NATO, chodí na protiválečné demonstrace. Prezident hrubě a zbytečně urazí amerického velvyslance. pokračování

Války a totalitní režimy v globálním světě.
Od vypuknutí válečného konfliktu v Iráku se vedou diskuse o důvodech a oprávněnosti či neoprávněnosti útoku válečné koalice. Z argumentace se často vytrhují jednotlivosti jako  ekonomické nebo politické cíle a bezpečnostní problémy. Navíc se o těchto složitých událostech argumentuje vášnivě s přibývajícími dny války. Kritické myšlení se vytrácí a místo toho nastupují celkem pochopitelně emoce. Opět se mluví o velké politice, ze které se vytrácejí zájmy lidského jedince.  pokračování

Válka v Iráku
Česká veřejnost převážně vyjadřuje nesouhlas s válkou v Iráku. Na druhé straně odsuzuje režim Husajna a jeho jmenovitě považuje za trestuhodného zločince. Třetí stranou našich názorů je obava o vlastní bezpečnost. Českým občanům zkrátka není milé, že jsou „zataženi“ do válečných událostí, kvůli našemu členství v NATO.  pokračování

Železného dluhopisy
Deset miliard z našich kapes za dluhy jediného člověka?! To je několik tisíc od každé rodiny, pro soukromou televizi, která je majetkem jejích vlastníků a přináší jim trvale zisky. Nova je pro nás dražší než veřejnoprávní televize a přitom nemá žádnou takovou funkci. A navíc. Proč bychom měli platit dluhy někoho jiného! Aby se na náš účet dobře bavil?   pokračování  16.3.2003 (lid)

Rudomodrá koalice?
Komentátoři si lámou hlavu jak a čím se zavázal nový prezident komunistům. Zatím jsou jisté jen dvě věci. Václav Klaus nám to neřekne, stejně jako komunisté. Dohoda je tajná. To není dobrý úvod. V televizní radě sedí další komunista. Rudomodrá koalice s podporou skalních zemanovců hlasovala jedna báseň. Jak bude hlasovat o důvěře vládě, když to bude navíc hlasování veřejné? To už uvidíme tento týden. 28.2.2003 (lid)

1.3.2003  Prezidentskou volbu rozhodla opoziční smlouva a sílící komunisté
Způsob volby prezidenta naznačil, kudy se bude politický vývoj v příštích měsících ubírat.  Vládní koalice je tak oslabena, že je v otázce předčasných voleb vydána napospas rozhodnutí opozice. Každý z účastníků způsobem volby svým způsobem ukázal, co si chce do budoucna za odměnu odnést.  pokračování

23.2.2003  Může být Václav Klaus naším prezidentem?
Prezident působí v několika rovinách – vnitřní , zahraniční, ústavní. V neposlední řadě je vnímán jako nejvyšší, sjednocující a příkladná autorita v zemi. Je nejdůležitějším mužem v čase krize. Například při zablokování vnitropolitické scény nebo vojenském ohrožení republiky  (to nám naštěstí nehrozí). pokračování

2.2.2003  Proč chtějí Američané válčit v Iráku?
Je to zdánlivě nesrozumitelná akce. Někdo trdí, že je za tím ropa někdo arogance. K válce musí být ale vždy o hodně silnější důvody než ty uvedené. Proč chtějí Američané vtrhnout do Iráku a svrhnout režim tamního prezidenta?  pokračování

31.1.2003  Václav Havel v roli prezidenta
Hodnotit výsledek práce Václava Havla, coby prezidenta, je velmi těžké hned z několika důvodů. Nemáme možnost ho s nikým dalším porovnávat, protože i srovnání s Masarykem  trochu pokulhává. Každý žil v jiné době a řešil úplně jiné úkoly (první otázku samostatnosti, druhý návrat k demokracii). Dalším důvodem pro obtížné hodnocení je malý časový odstup od sotva „dokončeného“ díla. Spousta skutků, které se nám nyní zdají jako velmi důležité, budou časem ustupovat do pozadí a naopak. Abychom ba otázku zvládli odpovědět, zkusme  načrtnout některé jeho charakteristické rysy. (lid)   pokračování

21.1.2003  Volbu prezidenta určuje ústava, výsledky voleb a veřejný zájem

Politici občas mívají problémy se základními pravidly demokracie. Zadělávají si na ně sami. Jednou se snaží měnit pravidla, která ústava předepisuje, jindy obcházejí volební výsledek zákulisními šachy. Proto se i volba prezidenta vleče. Kdyby volbu prezidenta řídil státní zájem a ne zájmy jednotlivých politických skupin, které jsou různé, volba by se už podařila.    (lid)  pokračování

23.1.2003   Je KSČM normální nebo extremistická strana?
Miloš Zeman sbírá hlasy komunistů. A co za komunisté chtějí? Chtějí být vnímáni jako normální parlamentní strana, chtějí další a ještě důležitější funkce. Již jednou komunisté svými hlasy „nezištně“ pomohli demokraticky volenému prezidentovi. dál

23.1.2003   Senát se vzmužil a vydal senátora Železného spravedlnosti.
Policejní vyšetřování podezření z pana Železného může pokračovat. Senátoři drtivou většinou šedesáti jedna hlasů z osmdesáti odhlasovali jeho vydání světské spravedlnosti, protože usoudil, že činy, které se vyšetřují se stali ještě před jeho zvolením senátorem. Je to výrazná většina, která významně posunula teoretické diskuse kolem imunity členů Poslanecké sněmovny.   (lid)

18.1.2003    Členství v nadnárodním společenství posiluje a zavazuje.
Před třemi lety vstoupila Česká republika do NATO. Od té doby je už po třetí postavena před otázku, zda a proč se účastnit vojenského tažení. Srovnáme-li četnost tohoto rozhodování se situací v naší novodobé historii, potom můžeme říci, že jde o nebývalou změnu. dál

18.1.2002    Spálená země nebo kvetoucí kapitalismus bez přívlastků?

Miloš Zeman vyhrál předposlední volby se svou teorií „spálené“ země. Podle něho bylo všechno, co udělali ti před ním, zásadně špatně. Navrhnul proto své vlastní zázračné řešení – akci čisté ruce. Hlasitě zdůrazňoval, že zavře všechny tuneláře. A jak dopadly jeho sliby ve skutečnosti?  dál

31.12.2002   České republice je deset let

Uź jsme si na to zvykli – Česká republika žije sama bez Slovenska. Bylo to bezesporu těžší, než když Stalin kdysi amputoval bez zeptání Zakarpatskou Ukrajinu. To byla také ztráta, ale poválečná doba byla hektická a tak jsme na to brzy zapomněli. Rozloučit se se Slovenskem bylo pro nás mnohem těžší.
     Před osmdesáti lety, když společný stát vznikal, se Češi a Slováci vzájemně nezbytně potřebovali. Československo bylo (jak jinak v té době) národním státem postaveným na  účelové konstrukci československého národa. Jiná alternativa, například nějaký typ konfederace, nebyla v dané situaci ani rozumná ani možná. Dnes po desetiletích vzájemného soužití a po deseti letech vzájemného rozdělení, můžeme už něco více z vlastní zkušenosti říci.  dál

 Volba prezidenta se blíží mílovými kroky a na pražský stolec by rádo usedlo hned několik sebejistých kandidátů. V první řadě nedočkavců stojí dva čerství expředsedové dvou nejvlivnějších politických stran, Václav Klaus a Miloš Zeman. Oba by rádi v prezidentské kanceláři seděli, ale mají jistý problém - volná je jen jedna. Dnes už to pro ně není tak snadné, jako to bylo při dělení funkcí v čase kralování „opoziční smlouvy“. Situace se zdá stále nepřehledná.  dál

19.12.2002     Přípravy na vstup do evropské rodinky vrcholí

Ve struktuře NATO už máme první krůčky za sebou, do Evropské Unie se kvapem blížíme. Po vstupu do EU se ještě více zapojíme do řešení problematiky v globálním světě a to nejen po stránce politické, ale také ekonomické. dál

26.11.2002    Volba nadstranického prezidenta je nutná.
   Předsedové dvou nejsilnějších politických stran už několikrát v minulosti odsoudili snahy různých občanských sdružení, zasahovat do politického dění, byť jen formou jejich kritiky. Tímto způsobem se ohradili zejména dva hlavní provozovatelé opoziční smlouvy, Václav Klaus a Miloš Zeman. Oba dva jsou horkými kandidáty svých stran  na funkci prezidenta  dál
    

Aktuální výstava:

    Československý socialistický realismus 1948 – 1958

7. 11. 2002 – 9. 2. 2003

(jen pro silné povahy)

  Když vám to nebude stačit ...

   Navštivte Muzeum komunismu v Praze
  (malá, ale zajímavá výstava s popisy i v angličtině)

24.11.2002    Naše bezpečnost je čím dál více spojena s budoucím vývojem v NATO.
   Slavností famfáry znějící při ceremoniálu rozšíření NATO by neměly úplně přehlušit hlasy a úvahy o tom, že s rostoucím počtem členů a zněnou hrozeb, význam aliance paradoxně klesá. Spojené státy po 11.září budou hledat spojence nikoli rámci celé aliance, ale per partes, podle aktuálních potřeb. O takovém postupu svědčí i příprava války v Iráku nebo klidná reakce Moskvy na rozšíření o pobaltské země.  dál

20. 22.2002  Názory na smysl a existenci NATO

Václav Havel - Severoatlantická aliance podle Havla hledá nové, rovnocenější vztahy s Ruskem, ale jeho vstup do Aliance by nemusel nutně oběma stranám prospět. Podobně jako se NATO snaží najít nové vztahy s Ruskem, mělo by je podle Havla hledat i s dalšími entitami. (z BBC19.8.2002)
Madeleine Albrightová - Prezident Havel o tomto také psal a já myslím, že to bylo nějak teď rozřešeno trošku lépe, že je to důležité mít konzultace s Rusy, pracovat s nimi na věcech, které můžeme dělat dohromady, ale já vždycky budu mluvit o tom, že oni mohou mít hlas, ale ne veto v tom, co dělají členové. Ale také může přijít doba, kdy Rusové možná budou uvnitř Aliance a budou moci ...  (14.6.2002   BBC)   pokračování

17.11.2002    Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.
Před třinácti lety jsme byli všichni na oné pomyslné startovací čáře, i když jsme na tom nebyli všichni stejně. Dnes už jsme pochopili, že většina z těch, kteří se celá léta stranili vstupu do komunistické strany, měla v listopadu 1989 skutečně holé ruce. Naopak ti, kteří režim bezostyšně využívali a pomáhali ho udržovat do poslední chvíle při životě, na tom po materiální stránce byli po startu mnohem lépe. Měli lepší postavení, kontakty a více peněz. Nejmocnější z nich bydleli a bydlí dodnes v bezprávně zabavených vilách po emigrantech. Někteří - a to je horší, hned poté co zahodili rudé knížky, drali se zpátky do veřejných funkcí. Tam náš život otravují dodnes, protože jejich snažení nesloužilo nikdy obci nebo státu. Naštěstí je jich tam čím dál méně, ale i ten zbytek nám plně stačí.  dál

9.11.2002    Z cizího krev neteče

Ministerstvo financí vůbec poprvé (až na žádost Evropské Unie) zveřejnilo seznam ztrát v bankovním sektoru během transformace. Jejich součet je poměrně značný - 500 miliard. V postkomunistické Evropě patříme bezesporu k těm zemím, které se mohou „pochlubit“ velikostí celkové ztráty, pomalostí a nešikovností procesu privatizace. Jak je to možné v zemi, která se ráda prezentuje, jako předválečný ostrov svobody, pracovitosti, prosperity a jasných pravidel? dál

5.11.2002     Výběr prezidenta.
Prezident nemá tolik pravomocí jako ministerský předseda a přesto je občany vnímán, jako postava ve státě prvořadá. Ostatně dokládá to řada věcí ustálených v praxi. První dámou je manželka prezidenta. Také je omezena Ústavou maximální délka výkonu této funkce. I to svědčí o významném postavení prezidenta. (ostatně i takový protistátní element jakým byl Klement Gottwald, prahnul po této funkci)  dál

3.11.2002     Kdo je vítězem komunálních a senátních voleb?
Jsou to nezávislí kandidáti. V Senátu jejich počet vzrostl na více než čtyřnásobek a v komunálních volbách získali nadpoloviční počet hlasů. Rok od roku získávají čím dál více. Před třemi lety odpověděl Zeman s Klausem organizátorům výzvy Děkujeme, odejděte, aby občanská sdružení nezaváděla nestandardní demokracii a změřila síly v politickém boji. Zdá se, že se to různým nezávislým iniciativám čím dál více daří. Ostatně ještě si na ně oba jmenovaní pánové rádi vzpomenou, až budou počítat hlasy v senátu při volbách prezidenta. (lid)

31.10.2002   Senát volí prezidenta.
    Pravidla pro volbu prezidenta stanoví jasně Ústava. Bude záležet na tom, jestli se nějaké volební koalici poslanců i senátorů podaří získat nadpoloviční většinu v obou komorách parlamentu. To ovšem předpokládá shodu na jediném kandidátovi a tak to ani u  nejsilnějšího vládního uskupení zatím nevypadá. dál

29.10.2002     "Superrychlí" stihači.
     "Superrychlý" stihač je označení pro politika, který stihne mnohem více práce než obyčejný smrtelník. Jan Kavan například stihne být platným poslancem křehké vládní koalice, která má převahu jediného hlasu v Praze a zároveň předsedat Valnému shromáždění OSN v New Yorku. Vladimír Železný zase podle svých slov bez problémů stihne být ředitelem televize Nova a zároveň senátorem. Pavel Rychetský stihne být dobrým ministrem spravedlnosti, místopředsedou vlády a senátorem v jedné osobě. Mimochodem senátorem byl už v uplynulém období. dál

28.10.2002    Velké věci za malé peníze. 

První dva roky rozšíření Evropské unie budou každého dnešního Evropana stát 10 – 15 eur ročně. Každého Američana stály lety na měsíc 100 dolarů. Obě události jsou nesporně převratné a důležité. Překvapivé na nich také je, že to všechno lze pořídit tak levně. Také v dnešním světě je mnoho nedořešených a důležitých problémů. Základní otázkou tedy je, jestli by se při troše dobré vůle, nedaly také ony pořídit tak levně. (lid)

25.10.2002      Za jak dlouho budou u nás komunisté opět na koni !?

   Není to ani sto dní , kdy byly ukončeny dohady o tom, zda ve vedení sněmovny může  být komunistický zástupce a už se dostavují první hmatatelné výsledky. Místopředseda sněmovny, soudruh Vojtěch Filip uspořádal parlamentní seminář čínských komunistických pohlavárů na téma „nejblahodárnějšího“ období rozvoje Tibetu. Bylo to asi tak pravdivé líčení skutečnosti, jaké známe z Poučení z krizového vývoje , které vydali po okupaci Československa naši vrchní komunističtí normalizátoři. Pikantní navíc je, že soudruh Filip byl před svojí volbou ostatními poslanci označený za nejpřijatelnějšího z přijatelných. Jak asi vypadají ti méně přijatelní? Ve sněmovně je nepřetržitě od roku 1990. Ta tu dobu předložil jediný návrh zákona až v tomto roce a to návrh změny Ústavy - zejména okleštění pravomocí prezidenta.
   Dalším příkladem měkčího přístupu ČSSD  ke komunistům je volby poslankyně KSČM Miroslavy Vlčkové do dozorčí rady Fondu rozvoje bydlení. Dočkáme se brzy podobných plodů KSČM také v ekonomické oblasti? Přiliž se na to ale netěšte, těm mladším raději včas připomeňte, že za komunistů nebyl v obchodech k dostání ani toaletní papír.

16.10.2002  Česká mentalita a protiteroristická opatření
Poslední události ve Finsku a na Bali by nás měli přesvědčit, že udělat co možná neúčinnější bezpečnostní a protiteroristická opatření, je potřeba i v naší zemi. Za nedlouho budeme číst o tom, co všechno a jak se hlídá v době konání summitu NATO. Je to bezesporu výjimečná situace. Ale jak je to s naší každodenní bezpečností?
   Sami sebe konejšíme myšlenkami, že naše mírná země není terčem šílenců. A u rádia Svobodná Evropa vystačíme s policejními trasportéry beze zbraní. Jaderné elektrárny se také pořádně nehlídají. Při představě k jakým důsledkům by případné zamoření v naší malé a hustě obydlené zemi vedlo, se musí každému odpovědnému občanovi ježit vlasy na hlavě. A co teprve ministrovi vnitra? Zatím nás ale ani on ani ostatní odpovědní  pracovníci ničím výrazným nepřesvědčili. Jsou to jenom samé mlhavé řeči. Budeme se jich muset zeptat, jestli jsou opravdu připraveni. 
   V souvislosti s konáním summitu v Praze jsme museli přiznat, že nejsme sami schopni dostatečně chránit svůj vzdušný prostor. Připočtěme k tomu (po léta) neuspokojivou situaci našich zpravodajských služeb a dostáváme výsledek, který je velmi znepokojující. Možná, že by naše silové rezorty přece jen měly více napnout síly, abychom později zbytečně nelitovali. (lid)

12.10.2002   Ideální kandidát na prezidenta
Na stolec Pražského hradu se hrne spousta kandidátů politických stran. Jmenujme ty největší „nadstranická“ esa. Václav Klaus a Miloš Zeman, Petr Pithart, Otakar Motejl,  Jaroslav Bureš, Zkusme na tento seznam aplikovat kritéria, která vyloučí všechny, kromě ideálního kandidáta.
   Náš příští prezident neměl trpět ztrátou paměti (ani u soudu). Také by neměl konzumovat příliž mnoho alkoholu neboť jak známo, alkohol škodí a ve větších dávkách zatemňuje mozek. Dále by neměl hodně kouřit, protože kouření zkracuje život. V neposlední řadě by jako morální autorita neměl být v komunistické straně ani před listopadem ani po něm.
   Pokud bychom důsledně trvali na splnění uvedených kritérií, nevybrali bychom ani jednoho. Jestli to není tím, že uvedené „nadstranické“ kandidáty mohou navrhovat (a volit) jenom partaje. Ještěže máme referendum jen o vstupu do Evropské unie. Jinak by nás neprozíravé občany mohlo třeba napadnout a v referendu odhlasovat jinou, než současnou nevyhovující volbu prezidenta. Možné je i to, že s volbou nastanou neřešitelné komplikace a poučíme se stejně rychle, jako bývalá druhá půlka společné federace.

11.10.2002   Někteří politikové a úředníci si pletou veřejné peníze se soukromým podnikem.
Často se stávalo a stává se, že o některé funkce je, v jinak poměrně málo placené státní správě, veliký zájem. Jsou to zpravidla taková místa, na kterých se rozhoduje o tom, za co se utratí veřejné peníze.  dál  

10.10.2002   Maličká země s velikým příkladem.
    Jen půl milionu obyvatel, ale s největším HDP na obyvatele ve světě. Malá, úspěšná a bohatá krajina nedaleko od nás v Evropě. Obyvatelé jsou vzdělaní. Ovládají nejméně dva jazyky - němčinu a francouzštinu a k tomu se učí ve školách anglicky. Země je sídlem mnoha společností a bank. Firmy lákají také nízké daně. Lucembursko je konstituční monarchií a nezná vládní krize. Je to stát tradiční i pokrokový zároveň. Co myslíte, je to tak težké? (lid)

26.9.2002  Smrtelně raněná Unie umírá vestoje.
   Ještě před volbami se kandidáti na předsedu US-DEU jen hrnuli. Dnes po pěti měsících o funkci nikdo nestojí. Ani zastupující předseda strany, ani bývalá předsedkyně,  ani dvojnásobně neúspěšný kandidát, ani otec zakladatel strany. Tito lidé jsou o skutečném stavu strany dobře informovaní a moc dobře vědí, proč o takovou funkci raději nestojí. Unie umírá vestoje proto, že jí dochází poslední zbytky vnitřní energie.  dál

22.9.2002  Záchrana nebo brzda pravice? 
    Jádro české pravice je poprvé od listopadu 89 ve skutečné opozici. Není proto divu, že hledá za této změněné situace samo sebe. Řadu otázek si kladou samotní členové, stejně o situaci přemýšlejí pravicoví voliči. Taktický postup pravice je nerozlučně spjatý se jménem Václava Klause, nejvlivnější postavy pravicové politiky.  dál

19.9.2002   Vlastizrada není zločinem, daleko horší je nebýt stoprocentně loajální.
   Hana Marvanová ukazovala již dlouho a veřejně, že zásady u ní nabývají vrchu nad politickým kompromisem. Jít proti proudu nebo stranickému vůdci se u nás moc nenosí, S takovým člověkem se nevede žádná diskuse; prostě se s ním tvrdě zatočí. Většina pokusů neposlušných „rebelů“ o nápravu nějakého nedobrého stavu, skončila jejich stranickou „smrtí“. Vzpomeňme na pány Zieleniece, Rumla,  Dvořáka, Wagnera,   Kasla. Jistě bychom mohli jmenovat i jiné. Nejsou to jen politici. Patří k nim i úředníci, kteří odmítají vystavovat falešná lustrační osvědčení nebo se rozhodnou upozornit na podvody a machinace ve svých úřadech. Hana Marvanová je jen dalším člověkem v této naštěstí nekončící řadě. Řadě lidí ochotných přinášet osobní oběti a snášet  ponížení od svého okolí jen proto, že jsou nezlomně přesvědčení o něčem jiném nebo  nechtějí dělat to, co je v rozporu s jejich svědomím.
   Zatímco zásahy proti neposlušným jedincům jsou u nás dostatečně rychlé,  vyšetřování vlastizrady bývalých komunistických pohlavárů Jakeše a Lenárta postupuje šnečím tempem. Naše nezávislá justice má skutečně „těžký“ úkol. Po rozdělením federace „ztratila“ více než pět milionů svědků, které náhle nemá k dispozici. Jako by nevěděla,   že další miliony svědků této hnusné vlastizrady, žijí v naší zemi. Ptejme se proto našich soudců - je to podle jejich gusta skutečně tak málo, aby vlastizrada nebyla po zásluze potrestána! (lid)

  13.9.2002 
Parlamentní povodňové hlasování aneb kam se ztratily naše zájmy?
Českou republiku postihla obrovská povodeň. Celá země se z katastrofy těžce zotavuje. Také česká vláda připravila svou vizi jak pomoci. A jak to dopadlo při prvním hlasování o financování škod povodní?
   Jindy tolik radikální komunisté, nápadně ohrnují nos nad zavedením milionářské daně?   Tolik zdůrazňované národní zájmy ODS, se při první pořádné příležitosti neprojevují? Poslanec Jan Kavan nám mává z kanceláře za mořem a Hana Marvanová se ocitá  v situaci bývalého poslance Wagnera. Vládní koalice přidala do povodňových opatření kde co a teď se diví, že jsou její návrhy neprůchozí. Znovu se jenom potvrzuje, že naše  politická scéna ještě nedospěla. Vystačí si se svými „starostmi“ při parlamentním  hlasování sama.
   Ještě štěstí, že lidé postižení povodní si navzájem pomáhají a nesou svůj úděl statečně. Podnikatelé ve dne v noci pracují, aby mohli co nejdříve otevřít své živnosti, nájemníci ve svých bytech uklízejí, aby se co nejdříve mohli vrátit domů. Pomalu poznávají jako lidé z Moravy, že postarat se o svoje záležitosti musí hlavně sami. (lid)

11.9.2002   První výročí 11.září. Jak obstáli Američané ?

V den výročí 11.září ožívají diskuse nad úlohou a odpovědností Ameriky v současném světě. Obraťme otázku a zeptejme se. Jaký by byl náš svět bez Ameriky? Alespoň na chvíli si to přestavme.
  Bez vojenského zásahu v Afganistanu proti Al-Káijdě - by pravděpodobně došlo k celé řadě teroristických akcí, protože její siť by „nerušeně“ realizovala další útoky. Její sebevědomí i podpora by den ode dne rostly a s tím i počet a brutalita zabijáckých akcí. Také před tímto zásahem v Afganistanu se diskutovalo o jeho oprávněnosti a potřebě. dál

10.9.2002   Míra nezaměstnanosti neustále roste

   V letních měsících, kdy bývá nezaměstnanost nejnižší, dosahuje už nyní 9,4 procent. Několik let po sobě vytrvale roste. Je dost pravděpodobné, že brzy překročí magických deset procent. Přitom je jasné, že za všechno nemohou jen povodně. Dlouhodobě rostoucí nezaměstnanost je průkazným indikátorem nedostatečné hospodářské politiky vlády ČSSD. Nechceme nikoho osobně urazit, ale faktem je, že předseda vlády je historik a ministr financí také není ekonom. To by samo o sobě ještě nemuselo být kritické, kdyby měla vláda smysluplnou hospodářskou vizi.  dál

8.9.2002    První zahraniční cesta do Polska

Ministerský předseda navštívil na své první zahraniční návštěvě Polsko. To je jistě dobrá volba. "V zahraničních cestách je málo symboliky a žádná z nich není úplná náhoda," řekl na tiskové konferenci. Na dotaz MFD potvrdil, že byl k této cestě prakticky rozhodnut ještě před volbami, ačkoli váhal i mezi dalšími zeměmi, například Slovenskem a Německem. "Když začalo mé vítězství vypadat pravděpodobně, byl jsem si už cílem první cesty jistý." Napsal v MF DNES Lubomír Heger. Dodáváme. Škoda jen, že nám tuto zmiňovanou symboliku Vladimír Špidla nevysvětlil. (lid)   [k uvedené problematice přinášíme text návrhu návrhu Československo Polské konfederace z roku 1941]

7.9.2002   Polostátní soukromí

   Nelogický nadpis, nelogická současnost. Byly jsme jednou z mála zemí, ve které komunisté v hluboké třídní nenávisti vyhubili soukromníky. Po dvanácti letech svobody a přechodu od totálně zestátněného hospodářství, jsme už značně pokročili. Řada služeb funguje dobře. Také nabízený sortiment zboží se s frontami na toaletní papír za socialismu nedá srovnávat. Přesto to všechno se nelze zbavit dojmu, že všechno ještě není jak má být.  dál

Na Slovensku se kvapem blíží termín podzimních parlamentních voleb. Na politické scéně došlo těsně před volbami ke značným posunům a změnám. Rozštěpilo se HZDS a objevily se nové politické strany. Výběr stran se co do počtu zvětšuje.
  Ať už volby dopadnou jakkoli, bývá u nás zvykem porovnávat situaci se Slovenskem. Čechy jistě těší nejnovější vývoj vzájemného kurzu, který posiluje zvláštní druh našeho sebevědomí, které však má ke skutečnému srovnání přece jen daleko.  dál

30.8.2002  Socialistická "spravedlnost" se vrací
Nová vláda dala jasně najevo, jakým způsobem se správný socialista o nenadálé  problémy podělí. Jedná se o formu, jakým chce vláda pokrýt ztráty povodní. i) Potrestá šikovné milionářskou daní. ii)   Obere inteligenci - učitele, lékaře a vědce. ii) Ochudí poslušné státní zaměstnance. iv) v) vi) Podle vlastní  fantazie.
  Po čtyřech letech vládnutí a ve druhém volebním období „vylepšila“ socialistická vláda svůj způsob rozhazování státních peněz takovým způsobem, že její plánované rozpočtové dluhy v každém příštím roce, hravě převýší ztráty z obou velkých povodní.
  Sečteno a podtrženo. Není divu, že neplánované výdaje, které přicházejí v období nezřízeného rozhazování státních peněz znamenají, že úhradu škod je nutné řešit způsobem značně nespravedlivým. A k tomu si ještě představme, že bude (nedej Bože) ve volebním období socialistů párkrát hodně pršet... (lid)

23.8.2002  Kdo nese vinu za ekologickou katastrofu ve Spolaně ?   
    Katastrofální povodně vyplavily podél Labe několik chemiček. Spolana Neratovice se do středu pozornosti dostala zcela oprávněně. Ještě několik týdnů před povodní stačilo hnutí Greenpeace důrazně upozornit na to, že k velkému ohrožení může při záplavách kdykoli dojít. Kontaminovaná zemina je prosycená 250 tunami rtuti. V areálu je několik desítek gramů dioxinů, jedné z nejedovatějších látek vůbec. Cena likvidace těchto jedů byla vyčíslena na čtyři miliardy. Potom přišla velká voda a s ní i velká kritika. Většina komentářů připisuje odpovědnost za současný stav jen vedení Spolany Neratovice a to je chyba.  dáll

19.8.2002  Zmírnění katastof povodní
    Není snadné dopátrat se odpovědi na otázku, do jaké míry musíme zmírnit dopady ničivé povodně. Informace věnované této otázce v médiích jsou často  skoupé a navzájem se liší. Většina pozornosti byla a je doposud oprávněně věnována odstraňování následků povodní, protože diskuse o jejich prevenci, ještě nezačala veřejnost zajímat. Až se těžká situace trochu zlepší, měla by naše média připomenout důležitou otázku, co všechno je potřebné udělat, abychom byli co nejlépe na povodeň připraveni.  dál

13.8.2002  Dluhy Zemanovy vlády vyplavaly na povrch
   Od posledních katastrofálních povodní ve Slezsku a na Moravě v roce 1997 uplynulo už pět let. Od té doby Zemanova vláda žádnou významnou investici na preventivní opatření před povodněmi neschválila. A to i přesto, že státní kasa se po celou dobu plnila mimořádnými privatizačními příjmy. Místo toho věnovala desítky miliard jinam. Například na dostavbu Temelína, produkujícího nepotřebnou elektřinu, která je pod cenou vyvážena polostátním podnikem do zahraničí. To je zvláštní politika ...
    K našim rakouských sousedům dnes také dorazila stoletá voda. Naposledy ji Vídeň zažila v roce 1954. Poté Rakušané započali stavět  nový protipovodňový kanál určený pro ochranu města Vídně. Nyní se jim ta práce vyplatila. Stoletá voda, která do jejich hlavního města dorazila, už centrum města neohrozila. 
    Srovnání obou přístupů ukazuje, jaké dluhy po sobě zanechala Zemanova vláda. Zeman nebyl (měřeno metrem prevence povodní) prozíravým politikem ani zkušeným prognostikem. Doufejme jen, že jeho nástupce Vladimír Špidla dokáže, že nekoncepční politika socialistů se už mění. (lid)

7.8.2002  Jak se žije v Rakousku   
Více než desetina rakouských občanů podepsala petici, ve které nesouhlasí s nákupem stíhaček Eurofighter. Eurofighter nebo Grippen, posteskne si český čtenář, u nás je to jedno. Nedovede totiž pochopit ten důvod, proč desetina Rakušanů nelenila a ještě něco podepsala. To mi jsme jinačí kabrňáci. U nás je to celá polovina, co nás nešla k volbám a teď můžem leda … (lid)

2.8.2002  Poslanecká inspirace ze zahraničí
Někteří poslanci německého parlamentu cestují až nápadně častěji než jiní. Teď byli přistiženi. Volné letenky které takto získali,  rozdávali příbuzným. Porušili tím nejen zákon, protože volné letenky smějí použít výhradně ke služebním cestám (aby se odlehčilo státní kase), ale některé z nich to stálo jejich místo v parlamentu.
   Naší zákonodárci se rádi a často inspirují ze zahraničí. Například pokud jde o zdůvodnění zavedení další regulace nebo zvyšování daní. Rádi zaštiťují svá rozhodnutí nutností přizpůsobit se nesmyslům "byrokratické“ Evropy.  Nyní mají skvělou příležitost převzít něco skutečně zajímavého. Dost o tom ale pochybujeme, že se by se chtěli inspirovat zrovna tím, jak zpřísnit kritéria svého vlastního chování. Oni se totiž rádi inspirují, ale jen tím, co se jim zrovna hodí do mlýna. (lid)

23.7.2002  Parlamentní volby 2002  Nízká volební účast v letošních parlamentních volbách, navzdory mnoha výzvám a optimistickým předpovědím, může být vysvětlována různým způsobem. Faktem ale zůstává, že „nevoliči“ jsou s něčím nespokojení. Někomu může vadit, že politické strany vedou politická jednání bez ohledu na volební výsledek (například „opoziční“ smlouva), jinému chybí v parlamentu skutečná opozice, kterou by chtěl zvolit. Volič může být také skeptický. V minulých volbách už poznal, že křesla, peníze i výhody dostanou politické strany v plné výši a nakonec si stejně moc podle svého gusta rozdělí.  celý článek

27.4.2002  Korupce aneb ryba smrdí od hlavy Léta už o korupci mluvíme. Většině z nás se nelíbí. Ministr vnitra se nás snaží přesvědčit, že na ní našel dobrý lék. Bude ty nehodné úředníky provokovat. A ty co se chytí,  vyhodí z práce nebo je zavře do vězení. Ale každý týden se takový většinou mizerně placený řadový úředník dočte v novinách o pohádkovém jmění některého pana ministra, poslance, senátora, náměstka a poradce. Někteří tito pánové nemají uspokojivé vysvětlení, kde ke svému bohatství tak rychle přišli! Co si má o takovém počínání svých nadřízených úředník myslet? Má se podle nich snad také řídit?

14.4.2002  Benešovy dekrety  Úroveň české politické kultury je po padesáti letech totalitních režimů stále nízká. Tomu odpovídají neuvážené výroky některých politických představitelů, kteří se vyjadřují k problematice takzvaných Benešových dekretů a v souvislosti s tím k otázce národních zájmům.

21.3.2002  Zahraniční politika  Zahraniční politika Československa po roce 1989 prodělala zásadní změnu. Původně totálně nesamostatná a podřízená politickým zájmům Sovětského svazu se začala rychle měnit. Díky rozkladu komunismu a změně poměrů v zemi se novým lidem její vytváření začalo dařit. Záhy se dostavily první úspěchy.

11.3.2002  Reforma státní správy  Státní správa je páteří moderního státu; podobně jako jsou banky páteří současného hospodářství. V uplynulém volebním období uskutečnily strany „opoziční“ smlouvy dvě zásadní změny ve fungování státu – reformu státní správy a změnu Ústavy. pokračování

3.2.2002  Rozpad Čtyřkoalice Osobní ambice rozlomily Čtyřkoalici v nejméně vhodnou dobu, několik měsíců před volbami. Nejsou to ale jen samotné ambice. Přes hlasitě proklamovanou změnu politického stylu nebyla koalice postavena na lepších principech než konkurenční strany a tím se vlastně příliš nelišila od svých oponentů.  pokračování

6.1.2002  Vyrovnání se s komunistickou minulostí  Zdá se, že problematika vyrovnání se s komunistickou minulostí, je pro nás stále ještě ožehavé téma, na které existují velmi protichůdné názory. pokračování

10.12.2001 O změnách Ústavy a politické moci  Za půl roku se budou konat volby a Česká republika ještě neví, jakým způsobem bude volit. Proč k tomu došlo a co to vlastně znamená? Celá tato historie začala před několika lety, kdy ještě vládla menšinová ODS se svými partnery a ČSSD jim to umožnila. Odměnou za to, jí byly nejvyšší funkce v parlamentu. Už tehdy nejbystřejší politici   pochopili, jak snadno se lze o funkce dělit. Jejich úvaha je celkem jednoduchá.

9.10.2001 Násilí a terorismus  Tragédie na Manhattanu vyvolává v každém člověku řadu otázek, na které se velmi těžce hledá odpověď. Jakou formu odplaty má Amerika a celé mezinárodní společenství zvolit, aby bylo co nejvíce viníků potrestáno a zároveň nevznikla nová vlna násilí?

17.7.2001 Moderní průmysl    Českou republiku navštíví ročně přes sto milionů turistů. Turistický průmysl přináší pět miliard dolarů ročně. To je skoro třetina výdajů státního rozpočtu. Kolik z této částky ale investujeme zpětně do podpory turistiky? Velmi málo. Samotný rozpočet ministerstva kultury je pouhých 600 milionů ročně.

1.7. 2001  Co by měla přinést „nová“ politická strana ?   Pokud chce nějaká nově založená strana získat nálepku „nová“, musí se především něčím lišit od těch stávajících. Základem takové strany se musí stát nejenom lidé, kteří ji zakládali, ale především základní principy, na kterých bude založena. Teprve po jejich nalezení, by se zakladatelé měli pustit do vytvoření stanov, volebních pravidel, volebních programů a ostatních interních dokumentů. O jaké principy vlastně jde?

14.3.2001   Vývoj vztahů ČSSD a ODS v letech 1998 – 2002  1.fáze - před volbami : ODS mobilizovala proti komunistům a nebezpečí levicové vlády. ČSSD mluvila o  spálené zemi, o bandách tunelářů a přípravě akce čisté ruce.

14.3.2001   Rekapitulace opoziční smlouvy. A. Systémové změny ústavy   [iniciovala ODS]
-          změnu volebního systému z poměrného na většinový
-          omezení pravomocí prezidenta
-          omezení pravomocí ČNB
-          změna financování politických stran [zvýšení státních příspěvků]

18.3.2001 V čem  nám je Irsko příkladem ? Velký irský státník William Thomas Cosgrave položil ve třicátých letech dvacátého století základy výkonné a neúplatné státní správě. Svůj úspěšný plán založil na změně v postupu při obsazování důležitých úřednických míst v ústřední i místní správě. Pomocí nezávislých konkurzních komisí zabránil pronikáni osob s politickým vlivem. Tím se státní správa stala méně politickou a více odbornou  oporou vlády.

29.12.2000    Stanovisko České politiky k situaci v ČT  Bývalý ředitel České televize byl odvolán bez jasného odůvodnění. Není velkým tajemstvím, že hlavním důvodem jeho odvolání byla snaha nepodvolit se příkazům stran “opoziční” smlouvy a jeho nedávný pokus objasnit podezřelé kontakty ředitele brněnské redakce se stranickými funkcionáři.