Paradoxy schvalování  evropské ústavy

 

Francouzští a nizozemští voliči řekli v referendech NE evropské ústavě, kterou zástupci evropské politické elity připravovali v konventu několik let. Odmítnutí ústavy vyvolalo mnohem větší pnutí než jiná ne v referendech v předešlých případech - například to irské. Než začneme hodnotit současnou situaci, stojí za to připomenout, co si jednotliví aktéři od přijetí ústavy původně slibovali.

Staré členské země měly obavu o akceschopnost EU rozšířené o deset nových zemí (asi podle svých vlastních zkušeností). Prosazovaly tedy méně oblastí, v níž je potřebné hlasovat jednohlasně a tím omezily právo veta. Nové země (ekonomicky slabší a méně lidnaté) měly naopak velkou obavu z přehlasování velkými zeměmi (při novém způsobu přepočtu hlasů vzniká nevelká odchylka od prostého sečtení hlasů). Zajímavé je , že tyto původně velmi důležité argumenty nehrály v zamítavých referendech skoro žádnou roli.

Obyčejní Francouzi, přestože si stanovili dlouhé omezení pro pohyb pracovní síly, se daleko více než o akceschopnost Evropy, obávají příchodu levné pracovní síly z nových zemí. Paradoxní také je, že v praxi podobné zákazy nejsou plně účinné (stejně jako české omezení nákupu nemovitosti a půdy pro cizince). Takové administrativní překážky slouží spíše k uklidnění veřejnosti, protože je lze snadno v praxi obejít (koupě domu i zaměstnávání pomocí nějaké fiktivní společnosti).

V Nizozemsku hraje silnou roli obava z přílivu imigrantů. Emigrace ale také přímo  nesouvisí s ústavními změnami. Imigraci v celoevropském měřítku ovlivňuje jen společný evropský hraniční prostor (Schengenská smlouva), která bude přístupná pro nové členy až za tři roky. Současných sedm členů západní Evropy si tedy společné hranice a přistěhovalce hlídá na úrovni členských států stejně, jako v předústavní době.

Dalším motivem pro nepřijetí ústavy ve starých zemích je nespokojenost s vysokou nezaměstnaností. Tu dávají západoevropané mylně do souvislosti s přílivem levné pracovní síly. Ve skutečnosti je nezaměstnanost způsobená stagnujícím hospodářstvím a otálením bohatých společností s nutnými sociálními reformami. Ostatně nezaměstnanost byla vysoká v této části Evropy dávno před vstupem nových zemí, jak správně upozornily například hlasy z Pobaltí.

Uvedené příklady jasně ukazují, že něco jiného zajímá evropské politiky a evropské  voliče. Praktická opatření k posílení akceschopnosti nebudou realizována, stejně tak nebude splněný cíl Lisabonské strategie předehnat do roku 2010 ekonomicky nejsilnější Spojené státy. Aktuálním tématem po schvalování ústavy se teď stává společný rozpočet na období 2007 až 2013. Ostatně okolo rozpočtu také panuje celá řada nedorozumnění.

Tak například - mnoho lidí si myslí, že se rozděluje ohromné množství peněz. Bohatší  státy už nechtějí Evropu „financovat“, polovina rozpočtu se prý zbytečně cpe do zemědělství

Tak za prvé – rozpočet EU nedosahuje ani jednoho procenta DHP členských států. Zkuste si sami představit, co asi pořídíte za jedno procento navíc v rodinném rozpočtu? Asi to nebude stačit na splnění cíle dohnat a předehnat Spojené státy, podporovat ekologické hospodářství, vědu, školství, venkov … To si může myslet leda blázen. Z toho ale plyne, že za potíže některých členských států mohou ve skutečnosti jejich neschopné vlády (!) a ne schvalování ústavy.  

Za druhé – debaty na téma sjednocování jsou neuvěřitelně povrchní. Nejsem velkým příznivcem dotací, ale představte si, že se z chudnoucího venkova přestěhuje polovina obyvatelstva do hlavního města a supermarketu se budou prodávat levné potraviny z Afriky. Na venkově poroste bodláčí, zmizí odsud turisté. To je také možná ekonomická varianta, která má určité ale. Stačí se podívat na analogický příklad v Německu, které obtížně dlouhodobě čelí problému nekončícího vylidňování východní části svého území. Bylo by možné přestat tuto východní Německo podporovat a říct, ať tam nikdo nebydlí?

Hodně diskutovanou argumentací příznivců i odpůrců ústavní smlouvy je míra regulací. Jako by každá členská země regulovala stejným způsobem. Místo debaty o tom, které pravomoci se mají nechat Bruselu, které mají mít národní státy, které lokální samospráva. Přitom je jasné, že tato diskuse probíhá i v každé členské zemi samostatně. Není to tedy nic nepochopitelného a neznámého.

Tak bychom mohli probírat další témata evropské integrace. Rozdíl mezi tím, co zajímá politiky, a co občany, je poměrně velký. Tohoto rozdílu využívají ve svůj prospěch populisté a demagogové. Výsledkem je dezorientace, překrucování a zneužívání situace.

Přijít o evropský projekt sjednocování by bylo škoda. Někteří tvrdí, že by neměl vznikat superstát. Je to mlhavý pojem. V globální konkurenci musí Evropa fungovat jako celek, jinak výhody v celosvětové konkurenci nezúročí. Jedním z příkladů je projekt společné měny  euro, která byla od počátku podrobována kritice a ve srovnání s dolarem považována za outsidera. Nyní se z ní stala celosvětově velmi vyhledávaná měna…

Evropa má dobrou výchozí pozici, ale také svoje problémy. K těm největším patří stárnutí populace, zhýčkanost z bohatství a jistý kulturní rozdíl mezi její západní a východní částí. Přesto je její projekt sjednocování (který roste z poučení o dvou strašlivých válkách, které ji málem strhly do propasti) dává ojediněle úspěšný příklad fungují spolupráce ve stále provázanějším světě.    12.5.2005   (lid)