lavičky Václava HavlaLetní přemítání (1991)

Budujeme nově náš stát. Osud mne uvrhl do postavení, v němž mám přece jen na toto budování o něco větší vliv než většina mých spoluobčanů. Hodilo by se proto, abych se vyznal ze svých představ o tom, jaký stát by to měl být. Když jsem řekl, jak chápu politiku a jakou politiku se snažím dělat, pak je na místě, abych se pokusil říct, jakou vizí našeho státu jsem při tom veden, nebo přesněji: jaká vize z takto pojaté politiky vyplývá.
Snad všichni se shodují na tom, že chceme vybudovat především stát právní a demokratický (to znamená s pluralitním politickým systémem), stát mírumilovný a stát s prosperující tržní ekonomikou. Někteří zdůrazňují, že by to měl být i stát sociálně spravedlivý, proti čemuž se jiní dost energicky bouří, pociťujíce v takové formulaci jakési zbytky socialismu a zdůrazňujíce, že pojem „sociální spravedlnost” je veskrze nejasný, že může znamenat cokoli a že fungující tržní hospodářství nemůže žádnou skutečnou sociální spravedlnost garantovat s ohledem na to, že se lidé liší a vždycky budou lišit mírou pracovitosti, nadání a v neposlední řadě i štěstí. To je samozřejmé, sociální spravedlnost ve smyslu sociální rovnosti věru tržní ekonomika zaručovat ze samé své podstaty nemůže, a usilovat o něco takového by bylo navíc hluboce nemorální (k tomu nám dostatek důkazů snesla naše socialistická zkušenost). Nevím však, proč by demokratický stát, maje v rukou zákonodárství a státní rozpočet, nemohl usilovat o určitou Spravedlnost například v důchodové či daňové politice, v Podporách v nezaměstnanosti, v platech státních zaměstnanců, v podpoře opuštěných starých lidí, lidí zdravotně postižených či těch, kteří se z různých důvodů ocitají na sociálním dně. O rozumnou politiku v těchto všech oblastech usilují, arciže různými způsoby a s různým úspěchem, všechny civilizované státy a zajisté proti tomu v principu nemají nic ani ti nejpřísnější strážci tržní ekonomiky. Takže tu nejde nakonec, zdá se, ani tak o spor zásadní jako spíš pouze terminologický.
Tyto všechny základní, samozřejmé a ostatně dost všeobecné charakteristiky tu opakuji jen pro pořádek a pro úplnost; víc se chci ale rozepsat o jiných charakteristikách, které jsou možná o něco méně samozřejmé a o nichž se rozhodně tak často nemluví, které jsou však neméně důležité, už například proto, že svým způsobem podmiňují a umožňují všechno to, co je považováno za samozřejmé.
Jsem přesvědčen, že nikdy nevybudujeme právní a demokratický stát, nebudeme-li budovat současně stát — ať to zní politologovu uchu jakkoli nevědecky — lidský, mravní, duchovní a kulturní. Sebelepší zákony a sebelépe vymyšlené demokratické mechanismy totiž samy o sobě nemusí ještě vůbec zaručovat ani zákonnost, ani svobodu, ani lidská práva, prostě nic z toho, k čemu jsou určeny, nebudou-li garantovány určitými lidskými a společenskými hodnotami. K čemu by byl například zákon, kdyby ho nikdo nerespektoval, nikdo nechránil a nikdo odpovědně nenaplňoval? Jen kusem papíru. K čemu by byly volby, v nichž by měl volič z jakýchsi důvodů na vybranou jen mezi menším a větším uličníkem? K čemu by bylo pestré spektrum stran, kdyby ani jedné z nich nešlo o obecný prospěch?

Žádný stát a žádný ústavní, právní a politický systém není jen něčím „o sobě”, mimo historický čas a společenský prostor, není jen nějakým důmyslným technickým produktem odborníků jako třeba počítač nebo telefon, ale každý vyrůstá naopak vždycky z nějakých konkrétních civilizačních, duchovních a kulturních hodnot a tradic, které mu vdechují obsah a zaručují smysl.
Jsem tedy zase u toho: bez souboru obecně přijímaných, obecně sdílených a všemožně upevňovaných mravních hodnot, imperativů, závazků, měřítek a ideálů nebude fungovat ani zákon, ani demokracie, a dokonce ani tržní ekonomika. To všechno jsou skvělé plody lidského ducha, schopné mu skvěle sloužit — pakliže tu ovšem vůbec nějaký lidský duch je, takový duch, který chce, aby mu tyto výtvory sloužily, respektuje je, věří v ně, ručí za ně, chápe jejich smysl a je ochoten, je-li to nutné, za ně bojovat či jim i něco obětovat.
Znovu bych to ilustroval na zákoně: je to nepochybně osvědčený nástroj spravedlnosti. Tento nástroj však nemá vůbec žádný smysl, není-li tu nikoho, kdo by s ním odpovědně zacházel. Víme přece z vlastní nedávné zkušenosti velmi dobře, čím se může stát i docela slušný zákon v rukách neslušného soudce a jak snadno mohou neslušní lidé využít demokratických institucí k zavedení diktatury a teroru; zákon sám o sobě a demokratické instituce samy o sobě pramálo zachrání, nestojí-li za nimi vůle a odvaha slušných lidí zabránit jejich zneužití.
Možná s tím už začínám být trochu únavný, ale nemohu si pomoci: bez dobré vůle, slušnosti, rozumu, smyslu pro spravedlnost, odpovědnosti, lásky k pravdě a lásky k bližnímu jsou všechna politická pravidla a instituce stejně mrtvými a bezcennými předměty jako počítač či telefon bez člověka, který s nimi umí zacházet. Že tato pravidla a instituce mohou významně pomáhat člověku v tom, aby byl lépe člověkem, je samozřejmé; proto vznikly, proto existují, proto je také my budujeme. Jenomže mají-li nám cokoli zaručovat, musíme především my zaručovat je.
Myslím, že v dnešní trochu chaotické, nervózní, uspěchané, veskrze přechodné a každodenním vírem „techniky budování státu” zmítané době vůbec neuškodí, bude-li občas akcentováno i to, čemu má tato „technika” vlastně sloužit, totiž smysl státu. A ten je a musí být vpravdě lidský, což znamená duchovní a mravní.
Vím, že to zní poněkud staromódně a pateticky. Jenomže co mohu dělat, když mi to zatím nikdo nevyvrátil?

Ponz. Nadpis je doplněný redakcí podle obsahu textu.