JAS-39 Gripen hlídkující v Pobaltí

(aneb když to Češi a Slováci dělali, vždy se jim to v dobrém vrátilo)

Po identifikaci ruských pachatelů útoku na muniční sklad ve Vrběticích 2014 vyjádřilo Česku svou přímou podporu vyhoštěním tří ruských diplomatů jako první Slovensko. Následně se připojily Pobaltské státy, Rumunsko, Bulharsko, Ukrajina a některé další země. Z politických uskupení nás podporuje Evropská Unie a premiéři Visegrádské skupiny. Dále vyjádřily solidaritu také všechny členské státy NATO. To nás, obyvatele České republiky opravdu těší, zvláště pokud tento teroristický čin na našem území spáchali vojenští agenty země, která nás 21 let okupovala a zabila přes 400 našich československých občanů.

Proč jsou některé státy ochotné být s Českem solidární více něž jiné?

Každý stát je schopen svými postoji a činy vytvářet dlouhodobá spojenectví s různými zeměmi. Nejlepší je, když to dokážete se svými sousedy. Dobré, pokud to alespoň umí se svými strategickými partnery. Ale i „přespolním“ zemím může každý stát pomoci v nějaké těžké situaci. Vytvoří si tím předpoklady pro dobré vztahy a možnou pomoc druhé strany někdy v budoucnosti. Není to žádná velká věda. Podobně to přece funguje v rodině, v klubu, v partě nebo v práci. EU a NATO jsou takové hodně velké kluby. Visegrádská skupina je ve srovnání s nimi menší partou, ve které se ale o to více známe.

Jak to funguje v mezinárodní diplomacii?

Na konci 1. světové války Češi a Slováci úspěšně založili společný stát. Za 2. světové války mnozí Češi pomáhali Slovákům ve Slovenském národním povstání. A v roce 1989 se společně vzepřeli totalitnímu komunistickému režimu. Tři příklady nezištné spolupráce dvou sousedních národů. Po získání svobody v roce 1989 se společně oba národy přičinily o zrušení Varšavské smlouvy a později se navzájem podpořily v úsilí o vstup do silné bezpečnostní struktury (NATO). Dnes úzce spolupracujeme v ekonomické, kulturní, diplomatické i armádní úrovni. A obojí se nám dlouhodobě vyplácí. Nejen hospodářsky…

Státům v Pobaltí poskytuje v rámci NATO naše armáda Gripeny k hlídání jejich vzdušného prostoru.  Nedokážu sice posoudit, nakolik to veřejnost v těchto zemích vnímá, ale nějaký vliv to mít musí. Stejně jako společné vědomí, že dobře chápeme, proč se menší státy v Pobaltí obávají vojenského útoku agresivního Ruska. Pokud je řeč o Rumunsku, tak jsme s ním historicky také měli nadstandardní vztahy. V meziválečném období jsme na popud Francie uzavřeli s Rumunskem a Jugoslávií Malou dohodu. České zbrojovky tehdy pomáhaly vyzbrojovat jejich armádu. Dokonce se v obraných plánech československé armády počítalo s ústupem až do Rumunských hor. Jugoslávie i Rumunsko nám naší naše přátelské vztahy oplatily v roce 1968. Tehdy projevily značnou solidaritu při odsouzení vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Jugoslávie pomohla po roce 1968 řadě našich emigrantů při útěku na západ.

Pohledem do dávnější historie zjistíme to samé. Izrael dodnes například vzpomíná na pomoc Československa (s výcvikem jeho letců a dodávkami zbraní) v roce 1947 před vnikem jeho samostatného státu. Podobně v Česku i na Slovensku dodnes někteří s vděčností vzpomínají na diplomaticko-vojenskou pomoc Francie (a diplomatickou pomoc prezidenta Woodrowa Wilsona) při vzniku Československa v roce 1918. Podobně vzpomínáme na osvobození západní části Československa americkou armádou nebo diplomatickou podporu Spojených států v období jednání o stažení sovětských okupačních jednotek z Československa. S Británií nás pojí společný boj našich letců za druhé světové války a umožnění pobytu československé exilové vlády v Londýně, stejně jako přijímání československých uprchlíků v Británii po roce 1948. Také francouzská podpora československých disidentů od francouzského prezidenta François Mitterranda v roce 1988 se u nás nezapomíná.

Ale zpět k horké současnosti. Ukrajina nyní oceňuje naší vládní podporu její územní celistvosti a humanitární pomoc při válce s ruskými ozbrojenými silami na východě Ukrajiny. Také výbuchy muničních skladů v Česku a Bulharsku způsobené ruskými agenty ukazují na společné zájmy v obraně dvou členských zemí NATO. Také je jasné, proč byla (a je) důležitá naše podpora Běloruských disidentů. (ze stejných důvodů byla kdysi správná i podpora prezidenta Masaryka ruské emigraci po bolševickém převratu roce 1917 v Rusku).

Záměrně vyjmenovávám jen hlavní politické události, ve kterých jsme někomu pomohli, nebo ve kterých někdo pomáhal nám. Solidarita mezi státy ostatně může existovat i v různých dalších oblastech. Například při udržování společné evropské měny a rozdělování evropských dotací (mezi ekonomicky slabší regiony), solidarita v řešení uprchlické krize (nápor v jižní části Evropy), pomoc v oblasti ochrany lidských práv (Bělorusko, Kuba apod.).

Někdy pomůže vybudovat dobré mezistátní vztahy i počáteční projev dobré vůle.

Tak se například postupně zrodilo poválečné politické spojenectví Německa a Francie. Také česko-německá deklarace a společný Fond budoucnosti jsou dobrým příkladem k překonávání křivd z minulosti a rozvoje spolupráce mezi dobrými sousedy. Stejně jako Marshallův plán pomohl poválečné rekonstrukci západní Evropy a vedl k posílení důvěry na celém kontinentu. Nepřímo tak pomohl ke vzniku vojenského obraného společenství (NATO), kterého jsme členy.

Co se týče Ruska, jsou to přece novodobé expanzivní snahy Kremlu, které přinášejí nepříjemné turbulence v mezinárodních vztazích. My do Ruska s tanky nejezdíme, nezabíjíme ruské občany ani v Rusku nevyhazujeme do vzduchu muniční sklady. Kremelská politika je vůči nám už po mnoho desetiletí vysloveně nepřátelská. Dokud to nepomine, bude jedině dobře, když budeme členy solidního klubu, kde platí kulturnější pravidla. Jinak by to s námi v kolbišti velmocí nedopadlo dobře. S tím už máme svoje zkušenosti a historické ponaučení jsme draze zaplatili v roce 1938, 1945-48 a 1968. A ve východní Evropě jsme zdaleka nebyli jediní, kdo ve druhé polovině 20 století trpěl, kvůli ruskému imperialismu.

Proč to s Ruskem nefunguje?

V Rusku panuje obecné přesvědčení o obětech (a přínosech) osvobození velké části Evropy od nacistické okupace během 2. světové války. To je pravda, ale jen z poloviny. V Sovětském svazu se nikdy nemluvilo o zločinech, které napáchala sovětská rozvědka (i armáda) v poválečné době. Stalinistický Sovětský svaz nezneužil vojenské přítomnosti k nastolení totalitních režimů ve východní Evropě. Zpravodajskými i vojenskými prostředky krvavě a zlikvidoval opoziční politické strany a potlačoval stávková hnutí – 1953 (NDR, Plzeň), 1956 Maďarsko, polské povstání v Poznani 1956, okupace Československa 1968 nebo potlačování Solidarity v Polsku od roku 1980.

Bývalé sovětské satelity dnes vidí, jak opět oživnul dávný ruský imperialismus v osobě ruského prezidenta Putina a jakým druhem ohrožení se pro ně opět stává jeho agresivní politika. Dokladem Putinových neostalinských metod je jeho mocenský vzestup na pyramidu ruské moci pomocí první a druhé války v Čečensku. Poté co ovládl Kreml, rychle následovaly další války.  V Gruzii, na Ukrajině (anexe Krymu). Do stejné kategorie patří i ruský vojenský zásah v Sýrii (a problém s miliony syrských uprchlíků v EU). Rusové se nemohou divit nedůvěře přerůstající v nepřátelství, pokud je hlavní politikou kremelského vedení vojenské napadání sousedních zemí a kriminální činnost ruských agentů na jejich územích.

Pozn. Také Baltské země (Estonsko, Lotyšsko a Litva) mají naprosto tragikou zkušenost se sovětskou okupací nastolenou v roce 1939 spoluprací dvou tehdejších největších totalitních mocností – hitlerovského Německa a stalinského Sovětského svazu (pakt Ribbentrop–Molotov).

Pozn.: text pod obrázkem převzatý z článku na iRohlas Gripeny v Pobaltí: české stíhačky musely za měsíc pětkrát zasahovat proti ruským vojenským letounům

0
, , ,
Může vás také zajímat
Latest Posts from Česká politika