V souvislosti s poslední tragickou událostí na Slovensku, kdy se slovenský občan pokusil zabít slovenského předsedu vlády Fica, je potřeba především takový čin jednoznačně odsoudit a pokusit se uklidnit vášně.
Slovenské zkušenosti jsou ale odlišné od těch českých. Vzpomeňme na únos prezidentova syna agenty Slovenské informační služby za vlády premiéra Mečiara. Nebo nedávnou vraždu investigativního novináře Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové.
Také u nás jsme k podobným, tragickým situacím měli několikrát hodně blízko. Například bývalý sekretář ministerstva zahraničí Srba, který si objednal vraždu investigativní novinářky Slonkové. Akce se naštěstí nepovedla, a tak nedošlo k tragédii. Občas na některé politiky létala vajíčka (nebo rajčata), ale to byla ještě poměrně snesitelná forma protestu.
V Česku se díky tradici Havlovy (Masarykovy) politiky nenásilí, která opakovaně inklinovala k přerušení řetězu násilí a odplaty (Havel) anebo Masarykovo „rozčilení není program“. Možná si také vzpomenete na polistopadové heslo „Nejsme jako oni“.
Havlovi ještě patnáct let po revoluci mnozí také vyčítali, že nebyl razantnější ve vztahu ke komunistickým starým strukturám, které jeho samotného (i další disidenty) krutě mučili a věznili. Po desetiletích se ale ukazuje, že Havlova vize byla nebyla slabá a byla správná.
Přesto i u nás v zemi poměrně nízké politické kultury, docházelo (a občas dochází) k útokům slovním i fyzickým. Dnešní situace je opět jiná něž po leistopadu 89. Více se dere do popředí slovní šikana na sociálních sítích, jedovaté komentáře v médiích, dezinformace (ruských) zpravodajských služeb atd. To vše přilévá olej do ohně v oblasti politiky, náboženství … Hádky se pak mohou změnit ve skutečné násilí. Ostatně o to objednatelům a tvůrcům dezinformácí jde. Navíc v dnešní době si občané v mnoha zemích mohou pořizovat (poměrně lehce) zbraně – a to za situace, kdy se celosvětové, duševní zdraví populace nelepší. Právě naopak.
Úkolem politiků jistě není rozdmýchávat vášně. Mají je tlumit a pracovat s nimi. Bezhlavá vyjádření některých slovenských politiků tomu ale nenasvědčují. Vzpomeňme, že i u nás se děly nepěkné věci. Třeba Miloš Zeman, který rád provokoval svoje oponenty, se samopalem v ruce mlel něco o tom, že by se novináři měli střílet… To může říkat jen blb a ne vrcholný politik.
Odsuzovat násilí je potřeba nejen na úrovni politické, ale v celé společnosti. Násilník musí být postaven na úroveň zločince. V praxi ale dosáhnout viditelného pokroku bývá někdy těžké. Stačí se podívat podívat na zdlouhavé projednávání Istanbulské úmluvy o potírání domácího násilí. Nebo ještě horší příklady. Kolik lidí u nás obdivuje chladnokrevného vraha Putina. Mnozí naši spoluobčané ho dokonce považují za příkladného politika, kterého je záhodno následovat. Přitom ten člověk posílá na smrt statisíce svých lidí a další statisíce mrtvých už má na svědomí v mnoha zemích na všech kontinentech. A přesto se i u nás najde dost jedinců, kteří vrahy obdivují, nestydí se za to a mluví o nich pochvalně na veřejnosti. Vůbec jim nedochází, jakou podivnou vizitku si tím dělají.
Je potřeba neustále trvat na tom, že vražda je neomluvitelný zločin z jakéhokoli důvodu. Proto je v mnoha zemích zrušený trest smrti, aby se předešlo vraždě i v případech justičního omylu. To není samoúčelná pojistka. To je naprosto správně.
——————————-
dále doporučujeme k přečetení:
Kulky jsou ve skutečnosti dost pomalé. Cesta co nejdále od nich také. Eva Mošpanová, Deník N, 19.5.2024
