Proč si myslí, že je nemáme rádi?

Aneb proč si Čech s Rusem nerozumějí a rozumět si ani nemohou.

Je smutné sledovat, jak jsou české názory na Rusko a ruskou politiku, deformované mazanou ruskou propagandou. Většinou máme všichni tendenci říkat, že Rusové nejsou tak špatní. Špatný je jenom Putin nebo ruská politika. To je jen povrchní a zjednodušující názor, po zkušenosti s dvaceti lety tvrdé okupace Československa sovětskou armádou, nemyslíte? Myslím, že tyto neracionální postoje, jsou důsledkem neutuchající ruské propagandy. Ta doslova oblbuje nejen většinu ruské populace (jinak by Rusové nešli pokaždé tak ochotně do války, kdykoli jim jejich Car poručí). U nás ta jejich propaganda skvělého Ruska na hodně lidí také působí. Ono to ostatně tak bylo vždycky. Už za národního obrození mnoho českých i slovenských intelektuálů vzhlíželo k Rusku, jako záchraně všech Slovanů (a některé to do dnes ještě nepřešlo. Třeba jistého Zemana). Tak to ve skutečnosti ale nikdy nebylo. Byla to jen obratná politická hra imperiálního carského Ruska a naivita (nevyspělost) tehdy ještě nesamostatné české politiky.

V devatenáctém a dvacátém století mluvili o Rusku realisticky pouze ti Češi, kteří ho osobně poznali (jako novinář Karel Havlíček Borovský), ale zároveň s ním nebyli osobně spříznění (jako Karel Kramář přes ženu Naděždu). Podobně profesor Masaryk vytvářel svůj vztah k Rusku na základě osobní znalosti (a později i svůj vztah k Americe na základě osobních návštěv a příbuzenských vazeb jeho ženy). Jeho dílo Rusko a Evropa bylo v Evropě vysoce ceněným dobovým popisem ruské říše. Typické je, že v samotném Rusku bylo Masarykovo dílo zakázané. Osobní zkušenost a znalost ruských poměrů později během války pomohly Masarykovi a Štefánikovi vidět situaci v Rusku reálněji. Proto dokázali naše legionáře z Ruska úspěšně vyvázat a odvézt domů. Bylo to v době propuknuvšího strašlivého chaosu a zabíjení, které Rusko během občanské války zakusilo. (viz Doktor Źivágo a jiná zobrazení utrpení v Rusku).

Zeman agent Kremlu
Zeman agent Kremlu

V dnešní době opět eskaluje česko-ruského napětí. Celá řada českých politiků, ale ani po 40leté nadvládě ruských poradců, 20 leté ruské okupaci, následované neustálým vměšováním do vnitřní české politiky nepochopila, jaká je skutečná situace v Rusku. Netuší, v čem spočívá nebezpečnost současného režimu opět řízeného bývalým velitelem ruské tajné služby (viz Andropov a Stalin). Podle toho vypadají i neumětelské reakce našich vládních představitelů a ruské ovlivňování voleb (poválečné 1946, ale i prezidentské 2018).

Vycházejí nejen z neznalosti Ruska jako takového, ale jsou často negativně ovlivněny názory získanými během jejich mládí při studiu marxismu-leninismu na jejich politických školeních v KSČ a KSS (Zeman, Metnar, Babiš …). Řada z nich navíc i donášela komunistické tajné polici StB (Babiš, Filip …), studovala komunistické právo (Schillerová, Benešová …) nebo studovala v Rusku (majitelé Penty …).

Taková náchylnost k Rusku nemusí být vlastní jen některým politikům.  Celá řada našich oligarchů, kteří nyní vlastní vlivná česká média, nijak s tou ruskou propagandou nebojuje. Brání se jí jen slabě nebo vůbec. Nejhorší z nejhorších jsou dokonce ochotni pro ruskou stranu pracovat (zvací dopisy 1968) a šířit její dezinformace (Parlamentní listy 2021). Ruská agresivní rétorika kombinovaná s tradiční neznalostí a opatrnickým postojem českých politiků, pomáhá v každé případě hlavně v ruským zájmům. Odsud totiž vyvěrá ta častá česká zaslepenost na mezinárodní scéně, která včas nedokáže poznat blížící nebezpečí za hranicemi a udělat včas preventivní opatření. Opět jsme svědky toho, jak naši vrcholní představitelé vědomě či nevědomě přehlížejí skutečnost, že je pro nás ruská politika opravdu hodně nebezpečná. Přitom sovětská a ruská velmocenská politika znamenala v naší moderní historii zdaleka největší a nejčastější ohrožení naší svobody a státnosti.

Dnes je skutečně potřeba posílit fungování státu se správnými politiky v jejím čele. Zahodit strach a ohledy na výhružky Kremlu a nepřestávat v médiích vysvětlovat veřejnosti celou pravdu o historii i žhavé současnosti pohnutých česko- ruských vztahů. A také nezištně pomoci druhým v nouzi, pokud to potřebují. Nyní je pro Čechy důležité i plné pochopení ruské agrese a probíhající války na Ukrajině. Jinudy než tudy, cesta k obraně našich zájmů nevede. Ani teď ani v budoucnosti.

Taková náchylnost k Rusku nemusí být vlastní jen některým politikům.  Celá řada našich oligarchů, kteří nyní vlastní vlivná česká média, nijak s tou ruskou propagandou nebojuje a brání se jí jen slabě. Ruská agresivní rétorika kombinovaná s tradiční neznalostí a opatrnickým postojem českých politiků, pomáhá v každé případě hlavně v ruským zájmům. Odsud totiž vyvěrá ta častá česká zaslepenost na mezinárodní scéně, která nedokáže včas poznat, jak (a čím) je ruská politika pro nás nebezpečná. Přitom ruská velmocenská politika znamenala v naší moderní historii zdaleka největší a nejčastější ohrožení naší svobody a státnosti.

Dnes je skutečně potřeba zahodit strach a ohledy na výhružky Kremlu. Nepřestávat říkat veřejnosti pravdu o historii i žhavé současnosti pohnutých česko- ruských vztahů. A také nezištně pomoci druhým v nouzi, pokud to potřebují. Nyní je pro Čechy důležité i plné pochopení ruské agrese a probíhající války na Ukrajině. Jinudy než tudy, cesta k obraně našich zájmů nevede. Ani teď ani v budoucnosti.

 

 

Pozn. na závěr. Možná, že také hledáte odpovědi na to, jaký je rozdíl mezi Rusem a Rusákem. Pěkně o tom mluví Eugénie Číhalová, potomek bílých emigrantů, kteří našli azyl v Československu, díky podpoře prezidenta Masaryka, po bolševickém převratu v Rusku.

Nedávno jsem také četl zajímavý článek o tom, jací jsou Rusové ve skutečnosti a proč si myslí něco úplně jiného než my. Přečtete si to. Budete překvapení.

Fero Hrabal-Krondak: Ruský národ je osudově poznačen sovětským dědictvím
rozhovor od  Jana Jandourka v deníku FORUM 24 ze dne 5.5.2021.

Citace z článku.

Bohužel, mýtus, že Amíci se až do roku 1944 jen tak poflakovali kdesi v Pacifiku a Britové na druhé straně Kanálu, zatímco ruský bohatýr cedil krev za spásu nevděčného světa, a poté Spojenci dělali Rudé armádě při osvobozování Evropy pouze jakousi trapnou stafáž, je v Rusku (i mezi našimi ruďásky) všeobecně rozšířená. Stejně jako jsem byl obviněn ze lži v případě tvrzení, že Prahu zachránila před zničením Ruská osvobozenecká armáda (vlasovci) a západní Čechy osvobodila americká 3. armáda George Pattona … „Ruská pravda“ je odedávna v příkrém rozporu s chápáním zbytku světa (ať již jde o události roku 1812, 1853, 1918, 1939, 1941, 1945, 1968 anebo 2014), není tedy divu, že se Rusko není schopno se Západem na ničem domluvit.

Kolik lidí může být touto novou propagandou zpracovaných?

Podle nedávného průzkumu renomované ruské sociologické agentury Levada se za posledních 5 let snížil počet Rusů, kteří represe považují za politický zločin, z 51 na 39 procent. Stejně tak se podstatně změnily názory lidí na to, zda by se o událostech 30. let 20. století mělo mluvit. Téměř polovina respondentů uvedla, že „není třeba vrtat se v minulosti“. Zrovna tak téměř polovina Rusů nepovažuje Josifa Stalina za zločince (ještě v roce 2010 to bylo 40 procent). Počet lidí, kteří jsou přesvědčeni o opaku, se snížil z 32 na 26 procent. Téměř 45 procent Rusů pak vůbec neví, že 17. září 1939 Rudá armáda zaútočila z východu na Polsko, a 38 procent dotázaných neví zhola nic ani o paktu Molotov–Ribbentrop. O existenci jeho tajného dodatku je přesvědčeno jen 40 procent Rusů, 15 procent jej považuje za výmysl a 45 procent lidí o něm nikdy neslyšelo.

Co se týče okupace ČSSR v roce 1968 nebo Maďarské revoluce, je situace zhruba podobná. Jak ukazuje průzkum ruského nezávislého sociologického centra Levada či agentury FOMnibus, z Rusů ve věku 18–24 let ví o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa jen 10 procent, v generaci třicátníků je to 13 procent. Z dospělých Rusů obecně pak jen zhruba třetina (32 procent) má aspoň nějakou představu o tom, co se v roce 1968 v Československu stalo, a 26 procent z nich okupaci ČSSR schvaluje, přičemž pod vlivem revanšistické propagandy v médiích počet Rusů schvalujících okupaci stoupl od roku 2008 dvojnásobně. Co se týče Maďarské revoluce, 57 procent Rusů o sovětském zásahu proti maďarským povstalcům v roce 1956 nic neví a polovina toho zbytku pak považuje tehdejší sovětskou intervenci za oprávněnou. Stejně jako v případě Zimní války proti Finsku nebo okupace Pobaltí.

Takže jde o dědictví doby sto let od bolševické revoluce?

Ano, obecně lze říci, že ruský národ je osudově poznačen sovětským dědictvím. Vítězství lůzy v Rusku bylo tak drtivé (a to i v doslovném smyslu toho slova), že po 70 letech devastace duchovního/intelektuálního potenciálu národa – systematickým vražděním, zastrašováním a vyháněním inteligence a duchovních autorit, ničením kulturního dědictví a masivní ideologickou indoktrinací – pozbyl ruský národ schopnost obrody anebo soužití se Západem. Nebylo odkud čerpat, k čemu se vrátit, na co navázat – kromě bizarní směsi morbidní stalinistické nostalgie, velkoruského šovinismu a bigotního pravoslaví. Vykořeněné generace bez paměti a morálního/etického ukotvení jsou prostě mankurty postindustriální epochy, pro které je Západ jednoduše jiným, nesrozumitelným, potažmo nepřátelským vesmírem.

celý článek na FORUM 24

 

+1
, , ,
Může vás také zajímat
Latest Posts from Česká politika