Zdroje moderní ruské prosperity vycházejí z reforem a ne válek, které Putin už přes dvacet let vede. Glasnosť a perestrojka Michaila Gorbačovova rozvolnila sovětský politický systém a dala obrovský impulz celé společnosti. Za Jelcina došlo k návazným změnám. Rychlým ekonomickým reformám, zákazu komunistické strany, prvotnímu přílivu zahraničních investic a zapojení Ruska do mezinárodní spolupráce. Toto jsou skutečné zdroje ruské prosperity a ne putinovský totalitní systém, který bez ustání vede dobyvačné války (jak ty permanentní, tak ty hybridní).
Vladimír Putin totiž převzal dědictví politických a ekonomických reforem, ale sám se ničím reformátorským nepřičinil. Dlouhou dobu to proto vypadalo, že Rusko se pod jeho vedením úspěšně rozvíjí. Ale to bylo jenom zdání na povrchu. Prosperita dobíhala už jen ze setrvačnosti předchozího vývoje, ale ve skutečnosti začala převažoval vnitrostátní represe a relativní zaostávání za nejvyspělejším světem. A neměnily to ani bombastické akce typu olympijských her v Soči.
Putin vlastně za svou prezidentskou funkci vděčí rozpoutání genocidní války v Čečensku v létě 1999. Za odměnu se stal prezidentem. Napomohlo k tomu také ovládnutí ruské tajné služby FSB a naklonění si armádního velení po vítezství v Čečensku. Své druhé ústavní prezidentské období zakončil rozpoutání války v Gruzii. Ne proto, že musel, ale aby si pojistil své mocenské postavení v době, kdy nemohl být prezidentem. Tím se podle Ústavy už neměl stát potřetí, ale stalo se (2012). Jakmile se ujal úřadu potřetí, vypukla poměrně brzy (2014) na Ukrajině první válka.A po útěku Putinova stoupence Janukoviče se Ukrajina vydala západním směrem. Putin zasáhnul zopakoval scénář z Gruzie, aby odpoutání Ukrajiny z ruské sféry vlivu zabránil.
Putinovi “válečné výdaje” pokračovaly. 2015 například podpořil prohrávajícího diktátora Asada v Sýrii a „investoval“ do kontroly internetu v Rusku, vraždění politické konkurence a novinářů, budování dezinformační mašiny … Bod zlomu ale přišel až se zahájením války na Ukrajině v únoru 2022. Nejprve se Rusům mohlo zdát, že se jim daří (tak jako po invazi na Krym 2014). Ale byla to jen předčasná (a dočasná) euforie.
Narůstající ruské vojenské neúspěchy na Ukrajině, ekonomické sankce, nespokojenost ruského obyvatelstva s mobilizací atd., znamenají začátek konce třicetileté prosperity a relativní svobody ruské společnosti. Povedou nejen k vojenské porážce Putina, ale i ekonomickému bankrotu celého Ruska. Putin začal prohrávat na poli vojenském i diplomatickému. Ještě má k dispozici trolí farmy, takže může dál chrlit výhružky, lži a dezinformace do světa. Propagandou si udržuje vliv u domácího publika. Lhaní a manipulace se ale v poslední době začaly obracet proti němu. Vtipů na Putinův režim přibývá v Rusku raketovým tempem. A to ne neklamná známka, že ruská společnost už za svým vládcem pevně nestojí.
Ruské elity špatně odhadly situaci po nástupu Putina. Všechno (hlavně pro oligarchy) vypadalo tak slibně. Pohádkové bohatství, beztrestnost a nekonečné loupení státního majetku nebralo konce. Ještě dlouho po anexi Krymu a východní Ukrajiny se většině ruských oligarchů zdálo, že se Rusku neděje nic zlého. Žádný viditelný trest za okupaci Krymu se nedostavil a ruská elita si začala myslet, že to tak bude fungovat věčně.
Po zahájení druhé války na Ukrajině (2022) ale nastává nečekaná reakce a změna. Možná, že ruským elitám až zpětně dojde, že za tu postsovětskou prosperitu nevděčí Putinovi, ale jemu navzdory. Současný zkorumpovaný režim, který si stárnoucí kremelský vládce vytvořil, je hlavní příčinou stagnace a porážek Ruska. Pěkně to ilustruje rezavějící infrastruktura bývalého impéria (zatímco Putin v roce 2008 zahajuje válku proti Gruzii, hoří mu Moskvě televizní věž v Ostankině. Jak symbolické).
Pro psychopatického, vrahounského skrčka je hlavním cílem utkvělá představa o obnově sovětského impéria, ale bez obnovy (zlepšení) ruské společnosti. To je úplně scestná představa. Podobně mylně si Putin myslí, že ve státě prolezlém organizovanou korupcí, lze efektivně vybudovat neporazitelnou armádu. Jenže ono to už z principu možné není. Voda nepoteče do kopce proto, že to car nakáže.
Pochopit takový realistický pohled na svět dlouholetý vládce už schopen není. Ale FSB, ruská armáda (GRU) a další silové složky ruské společnosti by to časem pochopit mohly. Jako to kdysi (po éře stagnace za Brežněva) pochopil Jurij Andropov, když připravil pro nástup do funkce mladého reformátora Michaila Gorbačova.
———————-
dále doporučujeme k přečtení/poslechu Timothy Snyder: Fašisté, zločinci, Rusové (podcast Vinohradká 12)