Dlouho jsem nevěděl, jestli film odcházení je jen podobenstvím z Havlova života na konci politické a umělecké kariéry nebo jaká obsahuje další sdělení. Letos, když jsem na poslední advent vzpomínal na Václava Havla, napadala mě otázka. Podrobil jsem jí analýze. A tady je výsledek.
Co se stává s politiky, kteří nechtějí za žádnou cenu odejít z nejvyšší funkce?
V našem světě existuje vždy několik zemí, ve kterých jejich vládci předstírají, že nevědí, že mají za zenitem, že měli vrcholnou funkci už dávno opustit. Z té jejich posedlosti sama sebou se často stane velice nebezpečná situace, která společnost (stát) poničí na dlouho dobu a uvrhne jí do chudoby nebo úplného zmaru. Z průměrného politika se rychle stane „vůdce“, který se až chorobně bojí ztráty svojí moci. Umlčí veškerou opozici, vybuduje mafiánský systém, vezme lidem poslední zbytky svobody. Začne si vynucovat nejen absolutní poslušnost, ale nárokovat i životy lidí.
Nemusíme pozorovat jen extrémní příklady, jakými jsou například Severní Korea, Irán, abychom to celé pochopili. Těmto zemím jejich vládci způsobují už roky nemalé utrpení. Dalším příkladem je ruský samovládce Putin, který zmutoval do mafiánského zločince, který má ale k dipozici celý stát. Pro udržení svojí moci je ochoten udělat cokoli. Žádné špíny se neštítí. Výsledkem jsou statisíce mrtvých v Čečensku, Sýrii a na Ukrajině a miliony uprchlíků bez rodin a střechy nad hlavou.
Není to jen Rusko. Podobně zdá se postupuje i čínský prezident Si ve snaze zajistit si svoje postavení všemi prostředky. Svým spolustraníkům to předvedl na letošním sjezdu komunistické strany Číny. Následky přijdou brzy a nebudou vůbec pěkné. V sázce je mír v Asii a tím i další světová válka. Teď (po získání neomezené moci) záleží už jen na rozsahu jeho ambicí a délce života, který mu zbývá. Jeho koníčkem jak sám říká, je studium vývoje světových říší. Je jasné, kdo jako první ponese následky realizace jeho plánů.
Dalším příkladem je syrský prezident Bašár Asad. V Sýrii už dlouhá léta zuří nesmírně krutá občanská válka. Většina Syřanů je dnes už bez domova a bez perspektivy. Hlavní podíl na udržení Asada má další jemu podobný tyran – Putin.
Tyranie se nemusí vyhnout žádné společnosti
Problém s odcházením vznikl nedávno dokonce v USA, kolébce novodobé demokracie. Americký prezident Donald Trump po prohraných volbách nechtěl opustit úřad. Nestydatě vyzýval občany k neuznání voleb. Skončilo to občanskou neposlušností jeho skalních fanoušků a ostudným útokem na Kapitol ve Washingtonu. Trump rozvracel Spojené státy a doposud nebyl potrestán. A chce opět kandidovat. A není bez šance.
Turecký prezident Erdogan utahuje šrouby ve „své“ zemi už několik let. Turecko je pod jeho vedením sahá k dalším válkám a vnitřním represím. Není divu, že ekonomická situace jde v Turecku od desíti k pěti a inflace ochudila celou společnost.
Jak despotové poškozují společnost?
Nevětší potíž je s těmi, kteří si pojistí svou moc (a neodvolatelnost) takovým způsobem, aby je už nikdo nikdy nemohl sesadit. Takový despotové se stávají nekontrolovatelnými a nevyzpytatelnými. Často útočí na sousední země, tyranizují vlastní obyvatele, sponzorují různé druhy terorismu v zahraničí. Čím větší zemi vládnou, tím větší problémy ve světě způsobují.
Ilustrativním příkladem byl Fidel Castro a jeho utopický režim na Kubě. Kvůli němu čelí Kuba desetiletí sankcím a Kubánci žijí v bídě a izolaci. Naštěstí Kuba není velkou zemí a tak dopady jejího politického „stylu“ jsou jen lokálního charakteru. To Rusko a jeho kremelský vládce Putin představuje problém na celém kontinentu a jeho jaderné střely ohrožují celý svět.
Nejextrémnější příkladem totalitní moci je v současnosti severní Korea. To je Orwellovský svět z románu 1984 v praxi. V minulosti se mu vyrovnal jen Pol Potův teror v Kambodži, Stalinův v Rusku nebo Hitlerův v Evropě.
Co nám Václav Havel ukázal?
Hlavní vzkaz Havlova Odcházení je vícevrstevný. Je uměleckým zpracováním situace jedince, člověka, který dobře ví, že po cestě na vrchol zákonitě přijde cesta z kopce. Václav Havel nám to ostatně předvedl osobně. Odešel z funkce s elegancí a přesně podle litery zákona a přenechal místo v politice dalším. Přesně tak to má vypadat.
Co si musí lidé pohlídat?
Každá společnost musí mít zabudované nějaké vlastní pojistky a zpětné vazby. Ve všech společnostech (ve všech dobách) se vyskytnou patologičtí, psychopatičtí jedinci s neomezenou touhou po moci (stejně tak jako se v ní vyskytují například vrahové). Pokud jednou takovou neomezenou moc získají, snaží se jí nepustit za žádných okolností a ztrát. Ztráty samozřejmě nenesou oni, ale většina v jejich okolí. Jen služebníci despoty na tom, společně s ním, vydělávají a většinou s ním stojí i padnou.
Ve všech svobodný zemích, ve kterých funguje demokracie, funguje i svoboda a prosperita. Standardem je střídání u moci (dělba a kontrola moci). Novináři, elity i celá společnost, musí nepřetržitě sledovat, jestli si nějaký politik nebuduje neotřesitelnou pozici. V Rusku k tomu zlomu došlo v roce 2012, kdy došlo k porušení Ústavy. Tehdy se přes protesty Putin vrátil potřetí do nejvyšší funkce. To byl okamžik obnovy samoděržaví v Rusku. Pak se stupňovalo jen další Putinovo vraždění a války.
A co u nás? Jak jsme na tom?
Zatímco Václav Havel byl z hlediska opuštění funkce ukázkovým politikem, Miloš Zeman je jeho pravým opakem. Copak studenti už v roce 1999 neříkali Zemanovi s Klausem: „Děkujeme, odejděte!“. Namísto odcházení si se svým politickým kumpánem společně vymysleli změnu Ústavy, aby se mohli neomezeně střídat u moci. Jak po třicet let devastovali českou politiku i společnost je dnes patrné i na Zemanově odpudivém politickém dědictví. Co mohl, to svojí lačností po moci poškodil. Není u nás horšího polistopadového politika. A není politického zločinu, kterého by se nedopustil ve svých mnohočetných funkcích.
Podobná motivace zůstat u moci navěky, fungovala v případě Beneše, Gottwalda (i Husáka). Všichni toužili vlásdnout doživotně. Prvním dvěma se to sice podařilo, ale za cenu nesmírných ztrát ve společnosti a jen s pomocí spojenectví s jedním z největších tyranů dvacátého století (Stalina). Tragické následky jejich počínání pocítilo několik generací (a to nejen v nejhorších letech 1938 – 1989).
Přesto až příliš mnoho našich občanů stále nechápe, jak blahodárné a potřebné je střídání u moci, jak potřebná je její dělba a kontrola. Posilovat tuto znalost a povědomí je úkolem na generace. A Havlovo Odcházení nám v tom také něco důležitého ukazuje.
obě fotografie: Tomáš Novák
Běloruský diktátor Lukašenko podepsal zákon, kterým si zajistil doživotní funkci Pavel Šmejkal, 2.2.2023, Fórum 24