lavičky Václava HavlaZ knihy Letní přemítání 1991

Hovořím-li tu o svém politickém — nebo přesněji občanském — programu, o svém pojetí politiky a o hodnotách a ideálech, za něž bojuji či chci bojovat, pak přitom v žádném případě nevycházím z naivní naděje, že takový zápas někdy na celé čáře vyhraji. Ráj na zemi, v němž by měl každý každého rád, všichni byli obětaví, slušní a hodní, země by vzkvétala, všechno bylo hezké a všechno harmonicky fungovalo ke spokojenosti Boží, nebude nikdy. S utopisty, kteří toto slibovali, má svět naopak ty nejhorší zkušenosti. Zlo bude existovat pořád, lidské hoře nikdo nevyhubí, politická aréna bude vždycky přitahovat neodpovědné dobrodruhy, ctižádostivce i podvodníky, ba ani ničit zeměkouli člověk jen tak nepřestane. V tomto směru nemám žádné iluze.

Ani já, ani nikdo jiný tuto válku jednou provždy nevyhrajeme. Nanejvýš můžeme vyhrát tu a tam nějakou dílčí bitvu. Přičemž ani to není jisté. Přesto se mi zdá, že má smysl trvale a pořád tento zápas vést. Po staletí je — veden bude. Je veden a ještě po staletí — doufejme ho třeba vést z principu. Prostě proto, že se to má. Že to — chcete-li — že to Pánbůh chce. Je správné. Nebo to věčný, nikdy nekončící zápas. Zápas, který zdaleka nevedou jen hodní lidé (mezi něž se, nutno říct, v podstatě počítám!) s lidmi zlými, lidé čestní s lidmi nečestnými, lidé myslící na svět a na věčnost s lidmi myslícími jen na sebe a na tuto chvíli. Je to zápas, který probíhá v každém člověku. Je to dokonce zápas, který dělá člověka člověkem a život životem.

Nemá pravdu, kdo o mně tvrdí, že jsem blouznivec, chtějící změnit peklo v ráj. Málokdo má tak málo iluzí jako já. Cítím jen povinnost zasazovat se za věci, které považuji za dobré a správné. Zda se mi tu a tam něco podaří opravdu změnit k lepšímu., či zda se mi nepodaří změnit vůbec nic, to samozřejmě nevím. Připouštím obě možnosti. Nepřipouštím pouze jedinou věc: že by ze zásady nemělo žádný smysl o dobré věci usilovat.

Ponz. Nadpis je doplněný redakcí podle obsahu textu.