lavičky Václava Havla(z knihy Letní přemítání 1991, Václav Havel)

Jedno se mi zdá jisté: i když to na někoho může působit v dnešní situaci směšně či donkichotsky, je mou povinností znovu a znovu zdůrazňovat mravní původ každé skutečné politiky, význam mravních hodnot a měřítek ve všech sférách společenského života, včetně ekonomiky, znovu a znovu vysvětlovat, že nepokusíme-li se všichni v sobě objevit či znovuobjevit či vypěstovat to, co nazývám „vyšší odpovědností”, dopadne to s naší zemí velmi špatně. Návrat svobody do prostředí veskrze morálně rozloženého vyvolal cosi, co sice zřejmě vyvolat musel, a co se tudíž dalo očekávat, co je však přesto nepoměrně vážnější, než byl kdokoli s to předvídat, totiž ohromný a téměř oslnivě viditelný výbuch všech možných špatných lidských vlastností. Nejrůznější problematické či přinejmenším dvojsmyslné lidské sklony, po léta nenápadně ve společnosti pěstované a zároveň po léta nenápadně začleňované do služeb každodenní ho chodu totalitního systému, jako by byly náhle vysvobozeny z této svěrací kazajky a dostaly tím konečně plnou svobodu k svému uplatnění a rozvoji. Určitý řád, který jim dával (a jímž je – dá-li se to tak nazvat – zároveň „legalizoval”) autoritativní režim, byl tedy rozbit, ale řád nový, který by jich nevyužíval, ale naopak je omezoval, totiž řád svobodně přijaté odpovědnosti k celku a za celek, vybudován zatím nebyl a ani být nemohl, protože něco takového se rodí a kultivuje dlouhá léta.

A tak jsme svědky prapodivného stavu: společnost se sice osvobodila, v lecčems si však počíná hůř, než když byla nesvobodná. Nejenže rapidně vzrostly všechny druhy kriminality a neobyčejně rychle se ve sdělovacích prostředcích (především mám na mysli bulvární tisk) rozlila ona známá stoka, která vytryskne z jakýchsi temných slojí společenské mysli vždycky ve chvílích historických zvratů, ale objevily se úkazy ještě vážnější a nebezpečnější: národnostní nevraživost a podezíravost, rasismus, ba i známky fašismu, bohapustá demagogie, intrikánství a vědomé lhaní, politikaření, nespoutaný boj za ryze partikulární zájmy, neohlížející se na nic, touha po moci a čirá ambicióznost, fanatismus nejrůznějšího druhu, zcela nové a nevídané typy zlodějny, mafiánství, obecný nedostatek tolerance, porozumění pro druhého, vkusu, smyslu pro míru, rozmyslu. A ovšem nový ideologismus (jako by po ztraceném marxismu zůstala jakási znervózňující dutina, kterou je třeba za každou cenu něčím vyplnit). Stačí se rozhlédnout po naší politické scéně (jejíž malá kulturnost je jen odrazem obecné krize kulturnosti): rok před volbami je téměř všechno politické konání, včetně debat o veledůležitých zákonech v parlamentu, zcela ve vleku předvolebního boje, přemrštěné touhy po moci a ochoty podbízet se zmatenému voliči pestrou paletou líbivých nesmyslů; obviňování, osočování a hanobení politických protivníků nezná míru; jeden politik maří užitečnou práci druhého jen proto, že je z jiné politické strany; nepředpojatý a pragmatický zájem o rozumná a obecně prospěšná řešení stále zřetelněji ustupuje stranické či jiné kalkulaci; analýzy jsou z novin vytlačovány honbou za skandály (pomoci vládě v něčem dobrém a podpořit ji je už málem považováno za hanbu, kopnout ji do kotníku naopak za zásluhu); odstřelování činitelů, kteří se hlásí k jinému politickému seskupení, je považováno za samozřejmost; kdekdo kdekoho obviňuje ze spiklenectví, nekompetentnosti, temné minulosti a temných úmyslů; všude člověk naráží na demagogii, a dokonce i tak vážné věci, jako je přirozená touha národa po svébytnosti, se stávají předmětem mocenských licitací a stimulem k vědomému obelhávání veřejnosti. A četní z těch, kteří — jakožto takzvaná nomenklatura — donedávna podvodně předstírali, že jim jde o sociální spravedlnost a o zájem dělnictva, téměř ze dne na den odhodili svou masku a zcela nepokrytě se proměnili v třídu spekulantů a zlodějů, takže leckterý včera obávaný komunista je dnes zcela neskrupulózním kapitalistou, který se témuž dělníkovi, jehož zájmy dříve údajně hájil, už zcela přímo a bezostyšně směje do očí.

Občané jsou tím vším stále zřetelněji znechuceni a jejich znechucení se pochopitelně obrací proti demokratické moci, kterou si sami zvolili, z čehož pak těží nejrůznější podezřelé existence, získávající přízeň obyvatel takovými nápady, jako například že je třeba vládu svrhnout, do Vltavy.

Je to zkrátka všechno nadmíru smutné a deprimující. Říkám si však, že když jsem mohl — spolu s hrstkou přátel po dlouhá léta bušit hlavou do zdi tím, že jsem říkal pravdu o komunistické totalitě, jsa přitom obklopen oceánem lhostejnosti, není sebemenšího důvodu, proč bych nebušil hlavou do zdi dál tím, že budu do omrzení a navzdory všem shovívavým úsměvům mluvit o odpovědnosti a morálce tváří v tvář našemu současnému společenskému marasmu, a že není ani v tomto případě důvodu, proč ten zápas považovat automaticky za předem prohraný. Předem najisto prohraný může být jen jediný zápas: ten, který předem vzdáme.

Ponz. Nadpis je doplněný redakcí podle obsahu textu.